30 let svobody neznamená jen chvilky pohody!

S připomínkou 30. výročí „svobody“ se roztrhl pytel s rozhovory známých i neznámých osobností, na téma „ co pro Vás znamená svoboda“. Mám pocit, že se roztrhlo mnohem víc. Jakoby se s tou svobodou roztrhalo i desatero slušného chování. Možná se změnou režimu a příchodem té euforie, přišla i změna chování. Najednou máme právo pomlouvat druhé a sypat popcorn v kině po zemi.

„Prý za komančů bylo líp“ zpívá Xindl X ve své písní „Čecháček a totáček“.  No tak jistě, byl jsem dítě, o nic jsem se nestaral, takže jo…  A taky jsme měli jasnou budoucnost, to když jsme si ve dvanácti letech říkali, že budeme muset vstoupit do SSM a pak do KSČ, abychom měli klid a neskončili jako náš otec, který položil stranickou knížku se slovy, že mu lhali. Jenže za pár měsíců přišla revoluce a s naší budoucností v SSM byl konec. SSM je svaz socialistické mládeže (pro ty, kteří už si to třeba nepamatují).

Ale všechno zlé je k něčemu dobré a naopak. Možná, že díky tomu jsem zase mohl o osmnáct let později cestovat letadlem na druhou stranu světa. I když musím říct, že jsem z toho byl docela zděšený, jaký nepořádek za sebou lidi nechávají. Říkal jsem si jiný kraj, jiný mrav. Zatímco lidé opouštěli letadlo, úklidová četa už stála v pozoru. Jako by zaplacením lístku získali cestující pocit, že si mohou dělat, co chtějí. „To by se u nás naštěstí nestalo“ jsem si tehdy říkal. U nás je jiná výchova.

A vážně! Po těch letech je dnes u nás opravdu už jiná výchova. Nejmladší dcera nikdy nebyla v kině a teď v pěti letech jsme ji tam konečně vzali. Sotva začala pohádka, ozvalo se silné crčení, jako když někdo na zem vylije kyblík vody. Byla to velká Pepsi. Nehoda, může se stát! Ze všech stran se ozývá chroupání popcornu. Možná proto je hlasitost filmu přehnaná, aby dětem, až opustí sál, hučely v hlavě vzpomínky na pohádku a ne mlaskání a chroupání okolí. Mísící se vůně „denní barové nabídky“ v publiku nás má zřejmě přimět vrátit se příště zpět a stejně jako ostatní zaplatit i za jiné věci, než jen za vstupné.

Tak jako ostatní s jinou výchovou, kteří s předraženým vstupným získali pocit, že mají právo udělat kolem sebe nepořádek, že si snad zaplatili uklízecí četu, která stojí v pozoru před vchodem a čeká na odchod návštěvníků. Cena vstupného a tento výjev mi daly pocit, jako bych opět cestoval na druhý konec světa. Spíše do jiného světa! Když odcházíte po křupavé zemi poseté popcornem, kolem jezírka z Pepsi, musím říct, že mě to trochu bolí, není to pěkný pocit.

Myslím, že právě sem se hodí věta nejen našich babiček – „To by se za komunistů nestalo…“ 😉 …alespoň ne v kině.

Nevadí. Protože jsem na konec nemusel trávit čas v SSM a na schůzích KSČ, protančil jsem místo toho několik let. Byly chvíle, kdy jsem protancoval sedm dní v týdnu, kdy jsem se opravdu cítil svobodný a mohl jsem volně dýchat. A jako správný milovník tance si raději doma v klidu sednu a podívám se na Stardance.

I když mě další den titulky ve zprávách maličko děsí, o čem píšou tam, jak to Eben nezvládá a Kostková skoro mečí.

Jednou bych to pochopil, ale víckrát psát urážky na stejné téma, to už mě nutí přemýšlet o té svobodě, jak ji každý chápe jinak.  A to beru Stardance jako příklad, ne jako obhajobu jednoho pořadu. Pro někoho je svoboda říct svůj názor, často však bohužel na úkor druhého.

Ač nejsem věřící a nemodlím se k bohu, slušnou výchovu mám vypěstovanou z domu. Co jsem ještě nevěděl, to jsem se v tanečních dozvěděl. Nechám vyjít lidi, držím dveře a pouštím ženu první, mám úsměv na rtu a nejsem (bezdůvodně) drzý. Občas jsem dostal pětadvacet na prdel, aby mi ten úsměv v životě dlouho vydržel.

Já vnímám svobodu jako možnost volby. Volby přepnout program nebo televizi rovnou vypnout. Já ji s příchodem digitálního vysílání odvezl do sběrného dvora a musím říct, že mi nechybí. Svobodu slova beru jako možnost se vyjádřit, ale tak, abych se slovem nikoho nedotkl. Proto když se řekne Eben, můžu říci, co si myslím, vím, že mám pravdu a nikoho tím slůvkem neurazím. Eben je prostě dřevo a pěkně tvrdé.