Moje první pětka

Byla jsem očekávaná a zatím, co se na mě těšili, mi narostlo něco navíc. A tak jsem se narodil. Kluk jako buk. Od té doby mám stále něco navíc. Třeba moc přemýšlím. Anebo vůbec, pak mám z toho navíc modřiny, nebo bolavé srdce, když se pouštím po hlavě do různých věcí. Každopádně jsem byl samostatné dítě, až na jednu maličkost, moc jsem toho nenamluvil. Kolikrát jsem ani neřekl rodičům, kteří ještě spali, že odcházím do školky. Vstal jsem brzo a mnohdy se pak zase vrátil, protože školka byla ještě zamčená. Už oblečený a připravený jsem si teda doma ještě na chvíli lehl a spal.

Ve škole jsem se v mlčení ještě více zdokonalil, především u tabule. Nerad papouškuju, a když se ozvala třídou nějaká rada, tak jsem si říkal, proč bych to opakoval, vždyť to musel pan učitel slyšet. Čím víc rad, tím víc jsem se zatvrdil. První ani druhá třída nezačaly nejlépe. Onemocněla nám učitelka a měli jsme náhradnice. Má dcera teď zažívá něco podobného. Nečekaně jim před koncem pololetí odvolali jejich oblíbenou paní učitelku a sloučili je do jiných tříd. Navždy.

Věřím, že bude mít z tohoto období lepší zážitky a změna na ní nezanechá negativní následky. Dříve si také ráda počítala, ale s příchodem matematiky a tedy i povinného počítání se v ní probudil menší odpor k tomuto předmětu. Snažím se jí s tím pomáhat a hlavně zachovat klid.

Na matematiku jsem totiž machr, s mými zážitky už počítám se vším. Už tehdy, když jsme měli ty proklaté množiny, jsem dokázal počítat se vším. Vzal jsem celou množinu jablek na štrúdl, jenže to nelze, když jsou některé současně podmnožinou množiny švestek. To prostě nejde.

Tak jsem dostal první malou pětku. Malou, zato slza ukápla velká a ne jedna. Ukápla přímo na tu pětku. Přejel jsem rukou po papíře, abych to utřel. Vzniklo pár žmolků z rozmočeného papíru, tak jsem ještě párkrát přejel rukou po stránce, abych odstranil ty žmolky. Žmolky byly pryč, i s tou pětkou. Jako Mr. Bean u obrazu Whistlerovy matky. Učitelka se blíží a já se snažím schovat oběma dlaněmi pětku, která tam není. Učitelka mi vytrhává sešit s pod rukou, co že to tam mám. Následuje spousta hlasitých slov a kázání o tom, že tam nic nemám.

Z mé strany mohla zaznít maximálně píseň  Ne, pětku ne… já jsem v tom nevinně, která zcela náhodou ten rok vznikla a kterou zpíval malý bubeník Josef Melen. Já v tom byl opravdu nevinně, což tehdy soudružku učitelku stejně nezajímalo.

Teď už mám svoji první velkou pětku, jako cejch, abych věděl, co mě čeká. Byla 3x větší než ta předchozí, spolu s poznámkou, že podvádím. Během chvilky jsem se zdokonalil v mlčení a navíc jsem se naučil, že plakat se nevyplácí. Teprve teď jsem byl připraven na školní docházku.

Zpětně v tom vidím skrytou jistou symboliku, že jsem přišel o malou pětku a získal větší, jako taková příprava na (můj) život. Když něco malého zmizí, tak proto, že přijde něco mnohem většího.