Doma nejsem nic!

Kdybych zůstal sedět doma, tak pod tímto nadpisem zůstane prázdné místo. Bohužel posledních pár let pracuji většinou ze svého domova, a to je důvod, proč občas musím opustit svůj pracovní stůl a jít „do světa“. I když všechno nakonec udělám doma v pracovně, tak pro nápady a inspiraci musím jít mimo dům. Doma, ve své ulitě, jsem v tichu a mlčím. Bez občasného vystrčení „růžků“, bych zapomněl snad i mluvit.

Doma je spousta jiných věcí, které bych potřeboval udělat, ale nedělám je, protože musím pracovat. Jenže práce mi nejde tak dobře od ruky, když vidím, co všechno bych potřeboval udělat. Jedna práce tak blokuje jinou práci a postupuje to velmi pomalu. Jednou začas spadne poslední kapka, hráz mé trpělivosti se protrhne a v tu chvíli udělám všechno, jednu věc po druhé, pěkně popořadě.

Aby takový stav nastal, musím opustit dům, projít se mezi lidmi. Teprve naše okolí nám dává pocit výjimečnosti, nebo také naopak. Stačí se projít městem a vidím tolik „negativní inspirace“, že můj mozek začne vysílat varovné signály „makej, dělej se sebou něco, ať jsi na tom líp“. Je zajímavé, že si všímá víc té negativní inspirace, „jak nedopadnout“, na rozdíl od té pozitivní „dělej to jako tito“. To bude asi tím, že ulice není sociální síť se zaručenými sledovateli.

Po návratu z té pouliční městské džungle si jdu zatrénovat, abych byl silnější a hbitější. Nejen kvůli tomu chlápkovi pochybné existence, který se mě při letmém očním kontaktu okamžitě ptá „co čumíš, chceš přes držku?“, ale hlavně cvičím pro svůj dobrý pocit. Možná, za to může i to rostoucí procento obézních, kteří se těžce pohybují, ale pořád mají v ruce něco k jídlu. Cestou domů se těším až vystoupím, protože už od nástupu do MHD slyším stěžující si dvojici, v podstatě na cokoliv, ale hlavně hlasitě, aby to všichni slyšeli. Od osobních problémů, přes politiku, až k životní úrovni. Bylo by to na celý článek „Stěžování jako sport“.

Po příjezdu se ještě chvíli cítím výjimečný a jsem vděčný za to, že si nemám na co stěžovat. Že jsem celkem pohyblivý, až na stupňující se potíže s kyčlí, které se snažím překonat, protože si ze života vybírám spíše ty pozitivní věci. Během dne pocit výjimečnosti ale vyprchá a jsem zase tam, kde jsem byl, doma.

A to je rozdíl mezi domovem a prací, tím venkovním světem.

Doma se totiž nepotřebuju cítit výjimečně. Doma jsem manžel a táta, to je výjimečné samo o sobě. Když se doma všichni sejdeme, jsme rádi, že jsme spolu a není potřeba hrát si na něco, ale hrát si spolu. Zatím co mimo domov, když chcete něco dokázat, musíte se jistým způsobem cítit výjimečně. Musíte mít nějakou motivaci, vnitřní motor, nebo jiné pohnutky a vize, abyste něco vynalezli, napsali knihu, udělali on-line kurz, abyste „dobyli svět“.

Doma o světě můžete tak číst nebo se na něj dívat v televizi. Proto chodím občas ven, protože vím, že co se týká práce, tak doma nejsem nic!