Sezení moje smrt!

„Sedím a pracuji na počítači, zírám na display, vůbec nevnímám, že občas zatajím dech. Zpočátku se snažím sedět rovně, ale po chvíli nevědomky sjedu zadkem na kraj židle a trupem zajedu pod stůl. Sedím jako paragraf a málokdy nechám odpočinout oči pohledem někam mimo obrazovku. Klikání a křečovité držení myši mi způsobuje bolest zápěstí. Když se chci zvednout ze židle, bolí mě záda, mám ztuhlé a nepohyblivé kyčle. Při pokusu přečíst malá písmenka na zboží (popisek složení) mě rozbolí hlava, nedokážu zaostřit. Jednak jsou ty popisky čím dál menší, ale především celodenním soustředěním se na monitor, ztrácí mé čočky přirozenou pružnost.

Věřím, že nejsem sám, kdo si toto prožíval, nebo stále prožívá, a stejně jako já cítí potřebu změny. Bohužel ani změna zaměstnání tomu příliš nepomohla. Pokud pracujete v kanceláři a vaším hlavním nástrojem je počítač, nebo jezdíte pracovně autem, tak se sezení utéct nedá.

S tím se musíme naučit žít a přizpůsobit se. Dříve možná byla práce fyzická dřina posilující tělo, dnes bych ji klasifikoval jako práci zatěžující tělo. Kompenzaci pak musíme hledat po práci v posilovnách a na sportovištích.

My jsme místo sportoviště měli pole.

Dodnes si pamatuju, jak se mě babička ptá: „Kam tak spěcháš s tou kabelou, co v ní máš?“

A já na to: „Kimono, jedu se protáhnout na trénink.“

A ona na to: „Cože? Tam máš motyku, běž se protáhnout na pole!“

Pravda je, že babička na trénink nechodila, a přesto byla více protažená, než kdy jsem byl já po několikaletém tréninku. Její každodenní práce na zahradě a rýpání se v hlíně v předklonu ji vytrénovalo natolik, že s napnutýma nohama šmátrala někde v brázdě po pleveli s dlaněmi pod úrovní svých šlapek.

Od té doby dávám (před motykou) přednost strečinku. Každý, kdo se během dne alespoň trochu hýbe, tak svaly zpevňuje, třeba jen chůzí a běžnou činností. Co se týká protažení, to naše tělo dost postrádá. Někdy mohou být svaly tak zkrácené a ztuhlé z jednotvárné činnosti, že vznikají svalové dysbalance. Namáháme tělo pak ve špatné poloze a způsobujeme si další bolest a opotřebení kloubů.

Proto mi přináší větší potěšení, když mám tělo protažené a pohyblivé, více než když jsem samý sval. I když dávám přednost strečinku, na posilování samozřejmě nezapomínám. Zůstat jen u protahování by bylo jistým způsobem také jednostranné. Protahování a uvolňování je dobré, abyste umožnili kloubům setrvat ve správné poloze, ve které s nimi můžete pracovat na posílení svalů.  

Je potřeba na sobě pracovat průběžně, podle potřeby a tělesného stavu, protože některé svaly jsou náchylné k ochabování a některé zase ke zkrácení. Pokud se objeví sval, který jeví obě stránky věci a je ochablý i zkrácený, tak (jak říká manželka) to je prostě ztracený…