Byl jsem jedno ucho!

Jako táta dvou dcer se často setkávám s pozoruhodnými úkazy. Ten nejčastější koresponduje s příslovím „Sliby, chyby!“, nebo také „Slibem nezarmoutíš.“. Většinou je to ve chvíli, kdy jsem proti, aby si holky vzaly na procházku kolo, panenku, nebo jinou zátěž, se kterou se mi právě nechce tahat. Nakonec mi slíbí, že si tu panenku ponesou samy, že na tom kole opravdu pojedou celou dobu. Pod vlivem jemných škemravých hlásků, smutných očí a lišáckých úsměvů svolím.

V tomto případě jsou to jejich sliby, ale moje chyby. Po překonání určité vzdálenosti nastává zajímavý úkaz. Holčičkám přestanou sloužit nožičky a opustí je všechny síly. Najednou místo klidné procházky držím v jedné ruce panenku, v druhé táhnu kolo a na nohách mi visí řvoucí holky.

„Já chci vzít!“ „Ne, já!“ „Ne, já!“

Do toho manželka přidá uštěpačnou poznámku: „Co bys dělal, kdybychom měli tři?“… To proto, že mě ještě zcela neopustila původní předsvatební myšlenka na tři děti, oproti manželce, která v tom má už zcela jasno.

Mohla by na to být vědecká studie. Jistě by prokázala, že místo, na kterém děti zvolí tuto taktiku, je v dostatečné vzdálenosti od domu, kdy už je příliš pozdě vracet se zpět, ale ještě dost času zbývá na to, aby mi zrychtovaly záda vlastním tělem, sedícím mi za krkem.

A tak kráčím pomalým krokem, ověšen vším možným, co si potřebovaly vzít s sebou, abychom je dostali ven. Bezmocně poslouchám podivné zvuky posmrkávajícího dítěte, které má zabořené tváře v mých vlasech. Čím déle to trvá, tím více cítím tu zátěž na mé tělo. Zdá se, že už to nemůže být horší, ale jsem optimista, vždycky může být hůř. V okamžiku kdy dítě usne, stává se těžším. Vyvažuji. Cítím intenzivní pocit bortící se páteře.

Celý život se snažíte cvičit a bolestem předcházet. Najednou máte děti a pracovní povinnosti, méně času na cvičení a situace se změní. Naopak začnete přemýšlet, jak se bolesti zbavit, až se ocitnete na odborném semináři pojmenovaném Od rehabilitace k vrcholovému výkonu. A k tomu se váže další z těch zajímavých úkazů, které se dějí v našem životě. Ať už se odhodláte k tréninku, zaplatíte si dovolenou, nebo máte jiné důležité akce v plánu, tak zákonitě onemocníte. Většinou to tak bylo u dětí, ale tentokrát jsem si něco přivezl domů já a po silné rýmě se objevil zánět středního ucha.

Lékař mi dal prášky, kapky a jasné pokyny, že mám zůstat do konce týdne doma. Takže jsem to splnil, zůstal jsem do konce pracovního týdne doma. V sobotu a neděli jsem ale musel do Prahy, kde jsem měl zaplacený výše zmiňovaný seminář. Můj stav se zlepšil, jediná nevýhoda bylo mé zalehlé ucho a tím zhoršený sluch. Jinak jsem byl připravený perfektně. Před pár týdny, protože je mluvčí Kanaďan, jsem si dokonce začal opakovat odbornou angličtinu. Až na místě mě napadlo, že jsem se měl spíše učit odezírání ze rtů. Pro jistotu jsem využil možnosti sluchátek s českým překladem přísedícího tlumočníka.

Musím říci, že to byl zážitek. Dva dny plné informací a inspirace.  Spousta znalých lidí z různých koutů světa. Ke konci semináře se mi ale začalo zřejmě stýskat po dětech. Soudím tak podle toho, že mi před očima začaly vyskakovat různé vzpomínky a obrázky z rodinného života – zajímavé, že se tak dělo zrovna během diskuze o tom, že přetěžování páteře nám zkracuje život. Hltal jsem každé slovo. Chtěl jsem si odnést co nejvíce, byl jsem doslova „jedno ucho“, abych se mohl zase vrátit od rehabilitace k vrcholovému výkonu – k dětem!