Čekání

S mnoha věcmi je to jako se sexem, buď to děláte, nebo o tom mluvíte. Což v překladu znamená, že byste to dělat chtěli a jen po tom toužíte. Jestli teď čekáte, že budu psát o sexu, tak se moc omlouvám, ale po této stránce vás zklamu. Sex? Ne děkuji! A není to jen sex, ale i mnoho jiných věcí, po kterých toužíme a stále nejsou na dosah. Potřebuji se soustředit na jiné věci a myšlenky na to, jestli a jak se něco stane, mě rozptylují. Jako nezadaný jsem měl jasno a byl jsem v klidu, nic nebude. Jako ženatému se mi naskýtá jistá naděje a očekávání. Je to mírné napětí a neklid na duši. Když se k tomu přidají děti, tak se to napětí zvyšuje a očekávání se mění na čekání. Čekání až usnou, …až budou spát ve své posteli, …až o víkendu.

Potíž je v tom, že nikdo neví, jak to čekání bude dlouhé. Těžko začít nějakou práci, abych ji znenadání nemusel přerušovat, ta nejistota mi kazí soustředění. Postupně se přidává čekání i na jiné věci – až se děti oblečou, až si uklidí, až vyjdou z družiny, až nás „alespoň jednou“ poslechnou.  A to už začíná lavinový efekt, kdy zase manželka čeká, až dokončím některé věci, aby se nám žilo líp, ale já nemůžu, protože čekám…

A zatímco čekáme, čas nečeká a život běží dál. Rozhlédnu se kolem a přes sebevětší snahu nevidím žádnou změnu. Vidím jen, že jsem o dalších deset, dvacet let starší a věci, které jsem kdysi začal, jsou stále nedokončené. Čas je nenávratně pryč a v hlavě běží hodnocení uplynulých let. Věci, které jsem kdysi chtěl, už ztratily smysl, protože některé touhy náleží danému období. Už je to pasé, dozrál jsem k jiným potřebám. Samozřejmě je spousta jiných věcí, které jsem zvládl, ale jak to bývá, člověk si více všímá věcí, které postrádá. Pokud převažují nenaplněná přání nad těmi splněnými, je pocit zklamání mnohem silnější.

Největší mojí potřebou současnosti a touhou je nečekat na nic. Prostě jít, konat a užívat si „přítomného okamžiku“. Jsem si vědom, že jsem snílek a můj život se odehrává nejvíce v mých představách, které nedokážu zcela převést do reality. Napadá mě, že když jsem si toho vědom, žiju v podstatě vědomý život. Ještě bych měl přidat něco o minimalismu, kontaktním rodičovství a bude ze mě úplný fríkůlín (free, cool, in – pro neznalé).

Cesta ke změně má svůj začátek a u mě je to pocit uspokojení, že věci jdou podle plánu, že se něco děje a že na nic nečekám. Vím, že každý má jiné podmínky a musíme pracovat s tím, co máme. Proto se na to posadím a nemusím čekat dlouho, než se mi na klíně uvelebí jedna z dcer, vzápětí i ta druhá. Hned mám lepší pocit, že jsem tentokrát na nic nečekal. Nevím, zda tohle odpovídá kontaktnímu rodičovství, ale věřím, že z pohledu minimalismu určitě. Jedna židle nám stačí.

S dětmi na klíně sice žádné pokroky neudělám. Říká se však, dokonce i zpívá, že kdo má židli, ten bydlí. A to je pro mě alespoň jedna pozitivní a uspokojivá věc, od které se můžu, mezi tím čekáním, odpíchnout.