Dovolenková trilogie – díl druhý: Zápisky do kroniky!

Opouštíme naše město a po pár minutách jízdy, v sousední vesnici, nám stíhá vjet do cesty traktor z vedlejší silnice. V dlouhém táhlém kopci, kde ho nelze předjet, nás učí trpělivosti a ukazuje, že se dá jet i opatrněji, než je šílená padesátikilometrová rychlost. „Vyfoť to, uděláme si kolekci!“ V období žní máme šanci na pěknou sbírku. „Kde je foťák?“ „Tak to aspoň piš, ať můžeme konečně udělat tu rodinnou kroniku, o které pořád jen mluvíme.“ A tak píšeme poznámky:

Za největšího vedra zastavujeme na oběd v Rosicích, děti skoro nic nesní, za to mi přijde, že na mokrém oblečení od vylitého pití mají i to, co na talíři nebylo, dojídám to, přece to tam nenechám, funím, neměl jsem to dojídat. Kupuju koláč a rohlíky na cestu. Děti běhají na zámeckém dvoře kolem prázdného cirkusového stanu, jsou nadšené. Šatečky jim usychají.

„Jedeme, tak jedeme…“ Můžu si říkat, co chci, rohlíky a stan jsou mocnější než já. Konečně jedeme, celé dvě minuty, až k popelářskému vozu… čím dál víc pálí slunko, holky řvou, zastavujeme v Náměšti, abychom se nasvačili a prošli v zámecké zahradě. „Opatrně s tím melounem, holky, ať se nezašpiníte!“ Sofie zakopává o kořen, odřený loket a koleno, řve, nechce chodit, odmítám ji vzít, řve ještě víc, beru ji na krk, špiní mi botama triko, druhá chce taky, leze na mě, mám špinavé i kalhoty. Holky byly s melounem opatrné, záda mají čistá, takže se můžou v autě opřít a jedeme dál. Dorazili jsme do jihlavské ZOO. Neviděli jsme ještě žádné zvířátko, zato jsme upatlaní od předražené rozteklé zmrzliny. Jasmína dvakrát mizí, hledáme, chytáme, zvedám děti, aby měly lepší výhled, zaplňuju poslední čistá místa na svém těle prachem a otisky bot. Zakončujeme návštěvu na dětském hřišti, holky jsou nadšené, my jsem ucaprtaní. Přemýšlíme nad významem slova ucaprtaní.

Opouštíme Jihlavu, potkáváme identický traktor, odbočuje, zastavuje nás semafor – aha, kyvadlová doprava, cestu prodlužuje série semaforů, děkujeme, musíme to opravit. Přijíždíme hladoví do Hladova. Jsme rychlejší než booking, pokoj se teprve připravuje. Sedíme na zahrádce. Sofie chce jahodový kefír. Jasmína je nevrlá, chci ji taky utěšit jahodovým kefírem. Protřepávám kefír. Pocákaný obličej, oblečení i podlaha kolem stolu jsou jasným znamením, že víčko už předtím někdo sejmul, dílo je dokonáno. Děcka běží s křikem na trampolínu. Utírám sebe i podlahu, nad sebou jen slyším: „Pokoj máte připravený.“. Vyšli nám vstříc, tři postele vedle sebe, to bude pohoda. „Kde je pokoj na hraní?“ ptá se Sofie. „To je pension, je tu jen jedna místnost na spaní.“ Dojídáme všechny zásoby, jdeme spát, snažíme si to užít, a proto využíváme celou plochu 1,5 lůžka.

Druhý den míříme na zámek do Telče na dětskou prohlídku, holky mám v náruči, mám namožené ruce a záda. Procházíme náměstí, slečna mi nabízí triko s jelenem, ptám se manželky, zda jsem o něco přišel. Manželka potvrdila, že je pěkné! Kupuju triko s jelenem. Míjíme půjčovnu lodiček – skvělý nápad, děti jsou nadšené. Vesluju, posiluju ruce. Jdeme k autu, začíná pršet, prudký déšť, jsme zcela promočení, jedeme na pokoj, večeře a spát.

Třetí den parkuju v Jindřichově Hradci, začíná prudký dlouhotrvající déšť, usycháme v cukrárně. Po dešti se procházíme s kamarádem po městě. Opouštíme město, těšíme se do postele.

Čtvrtý den jedeme domů, poslední zastavení v Třebíči. Jdeme na oběd, obsluha donesla něco jiného a ještě se tváří znuděně. Navštěvujeme úžasný (a úžasně zatuchlý) antikvariát, kupuju dětem tři knížky, jdeme na věž, zakončujeme prohlídku města v cukrárně, holky si hrají v dětském koutku, jsou spokojené. Možnost hrát si celý den jim na dovolené chybí. Jedeme domů. Sofie: „Já jsem tam chtěla ještě být!“.  Má na mysli penzion.

Jsme doma…měli jsme tam zůstat!

Pátý den jedeme parníkem na hrad Veveří, Sofie se chce nosit a mrčí, Jasmína výjimečně taky nechce chodit, taháme je za krkem a v kočárku. Objednáváme párek v rohlíku, rohlíky došly, tak tedy párky s chlebem. Dobrá. Čekáme, místa se uvolňují, čekáme, čas odjezdu parníku se blíží, sedíme tam sami, znuděná obsluha občas poučuje naše živé děti, čekáme. „Prosím vás, co bude s těma párkama?“ „S jakýma? Tak paní vám to naloží.“ „Nenaloží! Vraťte mi peníze!“ Běžíme se Sofií na ramenou k molu. Za lístky platíme 2x víc než sem, nechápu. Aha, o dvě zastávky delší cesta a o jedno dítě navíc. Děti platí už od 3 let, ne od šesti. Máme hlad, křupky z automatu okamžitě mizí. Domů jedeme přes Ořechov, kde si U rybníka objednáváme jídlo, sedíme na zahradě, děti si hrají, jsme spokojení.

Šestý den jedeme do Šaškárny, aby se holky vyřádily. Jsem celý uřícený, mám otlačená kolena, zkouším všechny motokáry, skluzavka je naleštěná, frčí to na ní, až mám strach, že proletím ochrannou sítí. Ještě jednou tobogán a jede se domů.

„Co zítra?“ „Hele, ve vyškovském pivovaru je Den otevřených vrat, vstup zdarma (na děti čeká skákací hrad, malování na obličej a jiné atrakce)… to bude pěkný závěr dovolené.“