Dvacetiletá známost

„Já nezapomínám, deset let – jak půlhodina“ zní v písni od Chinaski. Já také nezapomínám a právě dnes je to sotva „hodina“, co jsme se potkali s mojí manželkou. Myslel jsem na to v průběhu času, během těch let, co jsme spolu, že tu dvacetiletou známost oslavíme ve velkém stylu. A jak jsem na to tak usilovně myslel, najednou mi tento týden zaplnily hlavu jiné myšlenky, a tak mi to manželka musela den předem připomenout. Takže dnes opět usilovně přemýšlím, co dělat, aby to stálo za to.

V té samé písni je spousta pravdivých slov a přirovnání, jako „byla jsi krásnější, než jsem si tě pamatoval“. Já ji vidím každý den, takže v tomto případě slovíčko „byla“ je zcela zbytečné. O dětech jsme si povídali, teda spíš jsem mluvil já a ona poslouchala. Manželka si z našeho prvního setkání pamatuje trochu jiné věci než já. Třeba, že jsem ji ještě pár měsíců tvrdil, že jsem zadaný, i když jsem „tu svoji“ v tom roce ještě neviděl a taky nikdy potom. Teprve po 30. dubnu mi došlo, že se už nevrátí.

A to byl možná důvod, proč jsem mé manželce v klidu nabídl bydlení. Končil jí podnájem, a navíc ji vyhořela lampička se zásuvkou. Z toho si také pamatuje jen to, že u mě platila víc než ve starém podnájmu. Ještě jsem bydlel v jiné zóně, tak měla měsíční šalinkartu o dvě stovky dražší, kvůli jedné dlouhé zastávce. Zpočátku se snažila chodit pěšky na nejbližší zastávku do levnější zóny, aby ušetřila. Jenže zastávka byla opravdu dlouhá a zjistila, že to dlouhodobě nefunguje a je lepší se svézt. Nebo mě svést.

Ať už nás svedlo na společnou cestu cokoliv, jednou zažíváme příliv a jednou odliv. Stejně jako děti jsou jednou naše radost, jindy zase starost. Snažíme se žít, tak abychom z toho měli všichni radost. „Snaha se cení“ a musím říct, že mám opravdu velkou snahu, abychom žili v klidu a pohodě. A přestože někdy nejde život podle plánu a „mám chuť řvát jak na lesy“, vím, že to nakonec vždycky nějak zvládnu.

Než jsem ji potkal, „celej svět byl naruby“… A pak, plameny mě zbavily ponuré minulosti a zažehly světlou budoucnost. Ještě chvíli to trvalo, než jsme se sblížili a požádal jsem ji o ruku. Potřeboval jsem mít jistotu a pocit, že je to ta pravá!

Zatímco někdo opouští svou rodinu, aby měl „dvacetiletou známost“, já slavím dvacetiletou známost s mojí manželkou a přeji si zachovat šťastnou rodinu.

„Někdy se to prostě povede“… Ať se Vám „to“ letos také daří!