Jedna ven, druhá tam!

Tři roky utrpení utekly jako voda a nastává další etapa rodičovství i dětských let. Alespoň naše starší dcera po celé tři roky vnímala jako utrpení, že musí chodit do školky, a jako velkou křivdu, že s námi nemůže zůstat doma. Musím se přiznat, měl jsem někdy stejné pocity křivdy, že nemůžu zůstat doma, aniž by mi přitom dál chodila výplata. Jen jsem trochu zdrženlivější a nedokázal jsem to tak bezprostředně vyjádřit jako naše dcera, která před rokem v záchvatu zuřivosti křičela: „Už jsem velká, jsem předškolák a můžu si dělat, co chci!“

Dočkala se. Může si dělat, co chce! Od pondělí může třeba ctít povinnou školní docházku dalších několik let. Jako hodní rodiče jí vynahradíme její laskavost, kterou nám těch šest let věnovala, a zajistíme jí místo v družině. Pančelka se jistě nezblázní z jedné žákyně navíc, což je u nás, spíše u manželky po šesti letech doma, už na spadnutí. Vím, v brněnské černovické léčebně by nás jistě přivítali s otevřenou náručí. Myslím ale, že když děti nebudou doma, byla by škoda nevyužít vlastní náruče k objetí, v této chvíli plné dojetí.

Druhá dcera je jiná, ta se do školky těší. Pár dětí, které tam nastoupí s ní, už zná, tak doufáme, že jí to vydrží a bude tam chodit ráda. Byla zařazena do třídy plné zvučných jmen – setká se tam nejen s Čechy, ale i Vietnamci a možná také Arabem. S touto přípravou nemusela by se stydět snad ani před Lidlem!