Když jsem já sloužil to sedmé léto, vysloužil jsem si úsměv za to!

Už je to sedmé léto, co jsem získal místo na manažerské pozici, za kterou by spousta lidí byla vděčná, i když je to práce nevděčná. Tak je alespoň některými lidmi charakterizována pozice vedoucího servisního oddělení. Nadnárodní společnost s pobočkami a partnery v různých koutech zeměkoule, exportující své zdravotnické výrobky do mnoha zemí světa. Kdo by nechtěl v takové pozici setrvat až do důchodu? Jak je ostatně v této firmě v mnoha případech zvykem. Určitě by se našla spousta lidí, které by to uspokojilo. O to víc nikdo nechápe, proč jsem se rozhodl opustit svůj post. Co ale způsobilo ještě větší šok a pramálo pochopení je, že si nehledám nové místo a rozhodl jsem se zůstat doma s dětmi. Kdo jede ve vyjetých kolejích, tak to jen těžko pochopí. Snad jen řidič náklaďáku rozumí tomu, proč opustit vyjeté koleje a vyzkoušet jinou cestu.

Během těch let jsem zažil spoustu nezapomenutelných chvil, jako je nástup do kolektivu, kde jsou všichni o mnoho dříve narození než já. Napadá mě, že to je jistá šance pro ženy. Pokud se chtějí cítit mladé a slyšet to od ostatních, tak začněte šéfovat staršímu kolektivu, budou vám to připomínat každý den. 🙂 Z mé strany to tak hrozné nebylo, spíše jsem se ocitl v práci i v životě trochu opuštěný. Vyměnil jsem totiž mladý komunikativní kolektiv plný kamarádů a přátel za osamocenou šéfovskou pozici. Za pár měsíců se to naštěstí změnilo, narodila se mi dcera. Věkový průměr okolí se tím radikálně snížil, stejně jako počet hodin, které jsme mohli spát.

Zato pracovní nasazení bylo třeba zvýšit, abychom mohli zavést SAP. Kdo zná tuto zkratu pro firemní účetní systém, znamenající prý „slzy a pot“, tomu nemusím nic vysvětlovat. Uběhlo sotva pár let a člověk si začíná zvykat. To však nemůžu říci o tom, co se dělo doma. Snad jen v krátkosti pro ty, kteří nečetli úvod k mému webu a nevědí, že vznikl ze zoufalství – abych se vypsal z nespavosti svých dětí. Takže doma se žádný systém zavádět nemusel, protože tam už SAP fungoval, jenže kromě slz a potu měl ještě jiný význam – „stále aktivní přístup“. A protože jsme museli tuto aktivitu opětovat, tak únava byla znát po všech stránkách. Už je to něco málo přes rok, kdy děti začaly spát alespoň od půlnoci do rána. Mimo tuto dobu nám však příliš volného času nedopřejí.

Všechny tyto domácí i pracovní okolnosti byly jistou příčinou, proč jsme nebyli celou tu dobu na klasické dovolené. Loni už jsme využili šance jezdit týden po výletech. Ale stále to není podle očekávání. Stále postrádáme vzájemné chvilky, abychom byli s manželkou spolu. Aby nám nikdo neskákal do řeči, nebo jsme nebyli popoháněni časem, únavou a pocitem, že je čas jít spát. A to je jeden z důvodů, proč chci zůstat doma s dcerami a manželkou. Protože čas běží, děti rostou a člověk stárne. Je to nejlepší doba užít si čas s dětmi a úžasných chvil, které se nebudou opakovat.

Někdo říká, že se mám, že by se chtěl mít jako já. Je to paradox. Já bych se zase chtěl mít jak oni. Lítat si na dovolenou k moři, v zimě lyžovat někde v Alpách. Ale je to pouhé rozhodnutí, co nás dělí od toho, abychom se měli podle představ. Proto si na nic nestěžuju, mám to tak, jak jsem se rozhodl. No dobrá, když se rozhodnete, tak proto musíte ještě taky něco udělat. Patřím k těm, co udělají s radostí něco navíc, abych si splnil své sny. Abychom konečně naplnili důvod, proč jsme se vzali. Protože důvod svatby nebyl jen mít děti. Bylo to taky, abych měl teplé jídlo a vyprané a vyžehlené oblečení. A taky, abychom spolu žili. A na tom budu další rok pracovat. (Uvařím si, vyperu a vyžehlím…)

Až dosud jsem každé ráno odcházel do práce dříve, než se dcery probudily. Nepustily by mě. Jen těžko bych odcházel za breku dětí, které nechápou, proč musím do práce. Když se probudí a já nejsem doma, jsou pár minut smutné, ptají se, kde je tatínek, občas uroní slzu, ale berou to pak jako fakt. Je to velký rozdíl, když jsem doma a probouzím se s nimi. Když nikam nemusím, jsou hned veselejší a už od rána se usmívají. Kdo by se nechtěl probouzet se svými dětmi a už od rána vidět jejich úsměv, to bezprostřední štěstí, že jsou s vámi. To jsou chvíle k nezaplacení. Spíše to však budou „úsměvy za všechny prachy“, a to doslova za všechny, které jsem neutratil během posledních sedmi let za rodinné dovolené. A to mi za to stojí!