Mají všichni kluci malého pindíka?

Jsem od malička stydlivý. Už ve čtyřech letech jsem si donesl do školky plavky, když jsme se měli koupat v bazénku na dětském hřišti, kam jsme si chodili hrát. Byl jsem jediný, kdo si je přinesl. Už od narození jsem byl jiný – byl jsem „vždy připraven“. Všichni byli nazí, jen já jsem tam nestál s holým zadkem. To byl zřejmě důvod, proč mi paní učitelka proti mé vůli plavky sundala. V té době musel jít člověk prostě s davem. Já jsem s davem nešel a zůstal jsem v šatně schoulený v koutě, aby mě nikdo neviděl.

Až byl čistý vzduch, tak jsem se plížením vpřed dostal nepozorovaně na zahradu za zatravněný kopeček. Tam jsem vytrval, než všichni odešli na povel paní učitelky zpět do školky. To byl můj čas užít si dopolední koupání. Skočil jsem na minutu do skromně napuštěného bazénku a šupem zpět.

Po pětatřiceti letech jsem na tento zážitek téměř zapomněl a dokonce jsem se osmělil koupat se s mými dětmi. Jenže to jsem asi neměl dělat. Nejenže se tím vrací traumata z dětství, ale navíc vznikají nová. Stojím ve vaně jen tak, jak mě to paní učitelka ve školce naučila, a v tom doběhne mladší dcera, že půjde do vany za mnou. Jakmile mě uvidí, začne ukazovat na to, co s jejich narozením pozbylo jednu ze svých funkcí. Strašně se při tom směje a dělá šílený povyk. Snad chápete, že to je z údivu a překvapení, že mám něco, co ona nemá. To je pochopitelné. Dorážku tomu ale dala starší dcera, když se mě během sprchování zeptala: „Tati, mají všichni kluci malého pindíka?“.

Kulím oči, mužská ješitnost mi vnukne rychlou odpověď: „Ne, všichni ne, někdo to má menší, někdo větší, každý to má jinak velké, víš…“. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale pak jsem se zarazil. Ne, nebyl to příměr. (Raději ani nechci pomyslet na to, že jediný, s kým by mě mohla srovnávat, jsou vrstevníci ze školky.) Děti neuvažují jako dospělí. Byla to jen otázka, stejně jako kdyby se ptala, jestli mají všichni na košili knoflíky, nebo jestli mají všechna auta kulatá kola.

Ale moje unáhlená odpověď už byla venku. A vedla k další otázce: „A proč?“. A k další blbé odpovědi: „To je jako s prsama, podívej se na mááá…“, raději nedořeknu a pokračuju. „Některé holky mají prsa menší a některé větší.“ Dcera se podívá na mou hruď a chytře zakončí debatu: „Jen ty jsi tak silný, že nás uneseš obě dvě, na rozhlednu i dolů.“ Sebevědomí mi to sice nezvedlo, zato mi přineslo jisté potěšení, že děti ve mně vidí většího siláka, než jak se právě sám cítím.  Ale o tom zas někdy příště.