Mám rád knihy, které mají váhu!

Na základní škole jsem četbě příliš nedal. Povinná četba mě nezaujala a ostatní knihy jsem vždy, až na výjimky, přečetl jen do páté strany, na které většinou začínaly. Naše knihovničky byly plné knih, které mě nezajímaly. Trochu se cítím ochuzen. To proto, že jsem si do nich tajně ukládal stokoruny z narozenin od babiček a rodičů, aby byly pěkně vyžehlené. Dodnes mám totiž pocit, že mi asi šest z mých tajemství udělaly ještě tajemnější a už mi je nevydaly. Tento desítky let přetrvávající pocit ve mně stále vyvolává potřebu prolistovat pár knih z dětských let, když se vedle nich ocitnu, zda přece jen nějaká zelená nevypadne. Možná je to důvod, proč jsem získal kladný vztah jen k jediné knížce, a to k té spořitelní. Suma na ní naspořená zaručovala počátkem nového roku úroky, které pokryly týdenní pobyt na horách.

Od té doby se však postupnou devalvací koruny hodnota úroků změnila, čímž také ukončila moji éru pravidelného lyžování. A kdybych náhodou nalezl v nějaké knize československou stokorunu, tak by byla už jen pěknou vzpomínkou na dětství, stejně jako na léta povinné četby, která je naštěstí pro mě také minulostí.

Postupem času jsem objevil knihy, které jsem dokázal číst dobrovolně a někdy i na doporučení. Například v plné školní knihovně mi jedna kamarádka šeptem doporučila knihu, kterou jsme si, hned jak jsem byl na řadě, hlasitě objednal – „Tady kamarádka mi doporučila, abych si půjčil kamásutru“. V knihovně nastalo ticho a spolužačka celá zrudla. Já i knihovnice jsme zachovali klid, ona z profesionality, já z nevědomosti.

S věkem a svoji zvídavou povahou jsem získal ke knihám nakonec kladný vztah. Největší váhu pro mě mají naučné knihy, ve kterých se něco zajímavého dozvím. Takové knihy mají svoji cenu. Neváhám investovat do knih, které jsou plné zajímavých informací. Proto, když jsem šel v tomto týdnu vyzvednout manželce objednané knížky, bez mrknutí oka jsem zaplatil ohlášenou sumu 1880 korun. Pravda, za dvě obyčejné knihy, je to suma poměrně nezvyklá. Však jsem se pochvaly doma také nedočkal, když vypadl z tašky i účet. Těch pár slov od manželky a rozdíl v ceně, který činil celých 1200 korun, mě přinutil obratem se vrátit zpět do obchodu.

Prodavačky se mezitím vyměnily a já na sekundu zaváhal, zda se domůžu svého. Ve chvíli, kdy jsem podával balík na pokladnu, jsem si ale všiml něčeho, co vše objasnilo. Předchozí pokladní měla potíže s načtením čárového kódu, a tak sumu naťukala ručně. Možná měla zkušenosti s prací za pokladnou i z jiných obchodů než jen z knihkupectví, a tak se jí suma 1880 g, zdála být zřejmě přitažlivější.

Ostatní personál to komentoval slovy: „Od kdy prodáváme na váhu?“. Ve mně to jen opět vyvolalo vzpomínky na školní léta, kdy jsme byli stále dokola opravováni, že váha je nástroj a hmotnost je měrná jednotka. Proto si važte manželek i knih a hlídejte si jejich hmotnost, aby vás nestály více, než je třeba 😉