Mně stačí jen Radost!

Začátkem školního roku jsme ještě trochu s manželkou váhali, zda jsme udělali správně, když jsme pro dceru, narozenou na konci srpna, zajistili odklad povinné školní docházky. Nebylo snadné se rozhodnout. Dlouho jsme promýšleli všechna pro a proti, diskutovali s učiteli i jinými odborníky a zkoušeli hledat informace na internetu. Je zajímavé, že odpovědi na naše zásadní otázky byly většinou kladné – ať už jsme se ptali na cokoliv. Když nás zajímalo, zda je za daných okolností lepší zvolit odklad, odpověď zněla ano. Když jsme zjišťovali, zda je dcera zralá na školní docházku, opět se nám dostalo kladné odpovědi. Nakonec to bylo stejně na nás. A tak jsme dali na náš zdravý úsudek a rozhodli se pro přípravný ročník.

Kdyby v naší škole možnost přípravného ročníku nebyla, tak bychom neváhali. Šla by rovnou do první třídy. Teď už ale taky neváháme. Víme, že tak je to správně. Naše dcera Sofie prožívá něco, co jsem já jako malý žáček nezažil. Do školy se těší a je tam ráda. Zbožňuje paní učitelku. Já jsem měl v jejím věku ze školy jiné pocity, proto jsem za ni rád. Kolektiv není tvořený osnovami, ale lidmi. A na lidech záleží. A nejvíce záleží právě na vyučujícím, na tom, jak k dětem přistupuje, jak je motivuje, jaké aktivity vybírá. Výhodou přípravného ročníku je jistá svoboda a méně povinností. Což se v první třídě zřejmě trochu změní.

Je to však skvělý začátek, jak si bezbolestně zvyknout na systém, ve kterém budou děti vyrůstat několik dalších let. Myslím si, že by to neměla být výjimka. Možná by přípravka byla užitečnější než 9. třída, jejíž náplň se snad za celou dobu od svého „znovuspuštění“ nijak nezměnila. Ale nic není zcela ideální a všechno má své mouchy. I naše dcera má, díky paní učitelce, své mouchy a každá moucha má své jméno – Smutek, Žárlivost, Radost, Vztek, Důvěra, Strach a Pláč.

Možná už bude mít těch much víc, ale to je s věkem pochopitelné. Soudím tak alespoň podle toho, že mi mé mouchy manželka čím dál více připomíná.

Od Sofie jsme se dozvěděli, že se pomocí much učí rozeznávat emoce. Nevím, zda je využívají každé ráno nebo jen občas, ale podle svých pocitů prý připnou danou mouchu na tabuli. Proto jsme jí vždy dávali krabičku se všemi mouchami, ať si je sbalí do aktovky, aby žádnou nezapomněla. Sofie nám ale bez ohledu na to, kolik jich má, řekla: „Mně stačí jen Radost!“. Prostě se tak ve škole cítí. A tak je to správně. Kéž bychom se všichni cítili stejně na místech, kde trávíme svůj čas.

V tomto duchu se pokusím prožít letošní rok. A Vám do nového roku přeju, aby Vám také stačila jen radost!