Na chleba nemáme, ale voda ještě teče!

Poslední dny tohoto roku mi připomněly moji maturitní slohovou práci, která byla na téma vzdělání a peníze. Tehdy jsem bez váhání zvolil nadpis „Na chleba nemáme, ale voda ještě teče“, který popisoval naši situaci. Následnému obsahu jsem věnoval o mnoho více času a popsal to podrobněji. Důvod, proč chci studovat, že díky vzdělání si zajistím dostatečný příjem.

Paní učitelka se ale cítila mým literárním dílem natolik pohoršena, že dřív, než dostatečný příjem jsem získal dostatečnou známku. Měla hned několik argumentů pro své hodnocení. První argument zněl, že se nikdo nemá v České republice tak špatně, aby neměl co jíst. A druhý argument se ji dotknul spíše na osobní rovině, že jako učitelka má vzdělání a peníze tomu teda neodpovídají. Což bylo vysvětlení toho, že se mýlím.

Já jsem jí vyslechl, ona mě přečetla, tu práci. Popsal jsem vše důležité, takže další vysvětlování nemělo význam. Já na to vysvětlování nikdy moc nebyl, hleděl jsem si svého. Měl jsem jiné starosti, než vysvětlovat, proč procházím školou s odřenýma ušima. Proč na poslední chvíli usedám do lavice s umouněnou tváří, když jsem si šel před vyučováním přivydělat a ze školy zase zpět. Když jsem to zmínil před třídním učitelem, tak mi odpověděl, že mojí povinností je studovat, a ne chodit pracovat.

To se snadno říká, já bych rád. Někdy se ale ocitnete v situaci, která vám právě nehraje do karet. Tehdy už bratři žili jinde a já zůstal sám s rodiči. Nebyl to můj sen, ale teprve jsem byl na začátku své cesty a chtěl odmaturovat a dostat se na vysokou.  Stejně tak ani můj taťka nesnil o tom, že kvůli rakovině stráví více než rok v nemocnici a že bude téměř na koci své cesty. Myslím, že o tom nesnila ani moje mamka, že bude těžko hledat práci a bude dlouhé měsíce nezaměstnaná.

Nikdo o tom nesní, ale najednou je tu situace, že po roce v nemocnici na nemocenské přestanete dostávat peníze a čekáte pár měsíců na vyměření invalidního důchodu. Že byste rádi pracovali, ale nikde vás nechtějí zaměstnat a pracovní úřad vám už žádnou podporu nedá, tak alespoň pečujete o manžela, který tu péči potřebuje. Najednou jste jediní, kdo v rodině pracuje, i když byste měli věnovat více času studiu a za peníze, které přinesete domů ze studentské brigády byste si rádi zaplatili příjemnější věci, než je inkaso.

Naštěstí se takové příhody v životě často neopakují. Jak říká Chocholoušek ve filmu Jáchyme hoď ho do stroje „to se nám stává maximálně jednou, dvakrát, třikrát za deset let“. No, tak my si to zopakovali po dvou letech, kdy mamka oznámila úmrtí manžela v bance. Mnoho lidí to netuší, stejně jako jsme to netušili my.

Účty se okamžitě zablokují jako součást dědického řízení a nemáte k nim přístup. Příchozí peníze se tam však stále přijímají. I mé peníze, které jsem si nechal posílat na tento účet za brigádu, abych zbytečně neplatil za vedení vlastního účtu. To ale zjistíte, až vám odmítne bankomat výběr, nebo při platbě na pokladně. Najednou se ocitnete na osm měsíců bez přístupu k vašim financím. Přesně tak dlouho trvalo dědické řízení, po jehož ukončení se navíc dozvíte, že máte ještě zaplatit dědickou daň ve výši několik tisíc za dům, ve kterém žijete a investujete do něj.

Uteklo jen 23 let a zažívám podobnou situaci. Nejvíce o tom ví podnikatelé a živnostníci. Kdyby o tom měli psát práci, tak by nejspíš měla nadpis „Pracovat nesmíme, ale platit musíme“. Přesně tak to je. Když vám nechodí žádný příjem, ale každý měsíc musí odejít všechny nutné platby, tak prožíváte opravdu „výjimečný stav“! Ale nebudu předbíhat, o tom třeba příště.

A tak to bývá, kdo nezažije to samé, co vy, například paní učitelka nebo spolužáci a především za stejných podmínek (takže nikdo), tak pro vás nemá pochopení. Zkritizuje vás, dá vám plno nevyžádaných rad a pak nejspíš postne na facebook nějaký moudrý citát jako třeba „Nesuď člověka, když jsi nechodil v jeho botách“.

Chodit v cizích botách bych raději nezkoušel. Pak by vás už nikdo nesoudil, ale rovnou odsoudil.