Naděje umírá poslední… protože nemá děti!

Říká se, že naděje umírá poslední. Musím souhlasit, nejspíš to bude tím, že nemá děti. Nerad bych to vztahoval jen na ty naše, ale bude-li to pokračovat dále tímto způsobem, umře naděje opravdu až po mně.

Pět a půl roku jsem se snažil žít v naději, že mé děti budou chodit spát včas (třeba do devíti) a my s manželkou se budeme moci věnovat i jiným zájmům. Možná jsem to už někdy zmínil, že se něco málo změnilo, že už skoro deset měsíců usínají před půlnocí. Ale stále nám nedávají čas oddechu. Dneska se to nazývá duševní hygiena, nebo prostě jen chvilka pro sebe.

Pro někoho není snadné si představit, že každou chvíli na vás visí, nebo k vám mluví děti. Když je „chvilka volna“, tak okamžitě děláte něco, co s dětmi není možné zvládnout. Ať už je to nádobí, úklid nebo jiné práce. Jakmile skončíte, nebo ještě během těchto činností, musíte poslouchat neustále se opakující žadonění: „Pojď si se mnou hrát!“. Nebo urovnáváte rozpory mezi sourozenci. Pak zase něco děláte, večeře, koupání, pohádky… V lepším případě tento koloběh skončí, jakmile děti usnou. Pak můžete třeba vyžehlit, nebo si sednout s partnerem a vypít si prostě v klidu čaj. Vždyť proto spolu lidé žijí, aby trávili společně čas a občas si jen tak sedli a povídali si. (… a nebo měli i děti 😉 )

O tento čas jsme ochuzeni. Už to ani nemá smysl vysvětlovat – kdo to nezažil, nepochopí. Někdo to opravdu nezažil. Někdo má jen snahu radit, co bychom měli dělat. Ale ono moc dělat nejde. Možná můžete děti výchovou ovlivnit, ale povahu nezměníte. Vyzkoušeli jsme to po dobrém i po zlém, přesto změna nenastala. Nikdy jsem si nemyslel, že se budu muset chovat k dětem tak, jak se chovám nyní, že jsem na ně skoro až zlý. Ve chvíli, kdy se blíží půlnoc a děti stále nespí, tak je to jen čirá zoufalost, ve které se ocitáme každý den, už přes pět let.

V jednom článku radí psycholog, abychom šli spát s dětmi a až usnou, tak můžeme vstát a jít si po svém. Zatím neusnuly dřív než my. Buď usneme spolu, a to opět až v pozdních hodinách, nebo to únavou se mnou sekne okamžitě, jak dolehnu, a děcka dělají dál blbosti a skáčou po nás. Pak je člověk víc unavený, než když spí krátce a v klidu.

Nestěžuju si, už jen konstatuju. Zkusili jsme změnit přístup k dětem. Změnili jsme mnoho v našem životě a přizpůsobili jsme se tomu, co nás potkalo. Zdá se, že tyto změny nejsou dostatečné a nestačí se jen přizpůsobit. Toto není jen období, jak by mohl někdo říct, ze kterého děti vyrostou. Zřejmě je nutná opravdu razantní změna celého životního stylu a přizpůsobit této situaci kompletně všechno, čemu bychom se rádi v životě věnovali. Jinak bychom mohli ztratit víc než jen 5 let života čekáním na konec období, které nikdy nepřejde.

Někdy člověk musí vykročit do nejistoty, aby šel naproti svým snům. Raději budu chvíli kráčet v nejistotě a s pokorou se vrátím zpět, než abych žil v bludném kruhu, bez jediného pokusu se z toho vymanit.

Ze zkušenosti vím, že jsem se zatím nikdy nevrátil zpět na stejné místo. A v tom je možná ukrytý kousek naší naděje.