Najmout na cokoliv!?

Je snadné se nechat najmout na cokoliv, když nemáte potřebu živit rodinu a nemáte žádné velké povinnosti. Pokud už jste živitelem rodiny a nemáte jiné vyhlídky, tak je to nutnost. Jako student jsem se nechal najmout v uklízecí firmě, byl to skvělý přivýdělek během studijních let. Během osmi let jsem se dostal na místa, kam se běžný smrtelník nedostane a restaurátor jednou za život.

Díky několikapatrovému lešení, které jsem po restaurátorech vysával, aby se neprášilo na obnovené malby a štuky, jsem se mohl dotknout klenby v brněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie. My tady tomu říkáme u Elišky. Viděl jsem, že místo pro setkání s bohem je děláno především pro ohromení lidského oka a ne pro něj, jehož jméno nevyslovujeme a nebereme nadarmo. Tím nemyslím Lorda Voldemorta z Harryho Pottera. Štuky nad oltářem končí tam, kde končí lidský zrak. Stačí změnit úhel pohledu a vidíte holé cihly nad oltářem a usazený mnohaletý prach.

Předvedl jsem nebývalé schopnosti, a proto mi šéf svěřil firemní auto, dal mi důvěru ve vedení vlastního týmu a nechal mě vysávat hrobku. Ne, nešálí vás zrak. Když jsem poprvé slyšel „pojedeš vysávat hrobku“, tak jsem si nedokázal představit, jak tam budu kličkovat s vysavačem mezi těly. Do poslední chvíle jsem netušil, že jedeme do Mikulova, kde je Dietrichsteinská hrobka. Tehdy procházela velkou rekonstrukcí.

Otevíráme bránu a podcházíme lešení. V té chvíli se nad námi ozve „padá“ a my se šéfem uskakujeme stranou, kryjeme si hlavu a dělník nad námi pokračuje ve zpěvu „hvězda do tvých vlasů“. Skvělá píseň Dalibora Jandy na skvělém místě s akustikou, ale ve špatný čas.

Nebyla to práce vždy pravidelná a jednou jsem si potřeboval vydělat pár korun na výlet s turistickým oddílem někde jinde. Výjimečně se jelo v neděli a já tam měl být jako plnoletý dozor. Proto jsem využil nabídky spolužáka na sobotní brigádu s výplatou ihned po práci. Sešli jsme se ráno na zastávce, popojeli šalinou (tramvaj zrovna nejela) a z ranní mlhy se před námi vynořil starý dřevěný plot s brankou, kam jsme vstoupili. Tohle podivné stavení i jeho dvorek bylo plné počítačů k rozebrání. To byl náš úkol. Vypadalo to snadně. Po deseti hodinách demontování jsem měl poškrábané ruce od plechů, popíchané od smeknutého šroubováku, konečky prstů rozedřené od šroubků a říkal jsem si „tak tohle dělám jen výjimečně“.

Když jsem na konci dne dostal 100kč, řekl jsem si „už nikdy“. Deset korun za hodinu, po 12 hodinách strávených mimo domov jsem se vrátil tak unavený, že jsem si dal akorát večeři a padl vysílen do postele. Ráno jsem jel na výlet, který mě stál onu stokorunu. Jako umývač oken bych to měl za hodinu, někdy i za půl, jenže život přináší různé situace, kterým musíme čelit.

Po studiích jsem si zajistil pravidelný příjem jako vývojový pracovník a konstruktér mikroskopů. Najednou jsem měl ale před svatbou. Přestože práce byla skvělá, pravidelný příjem najednou neznamenal dostatečný příjem. A tak jsem se na chvíli ocitl ve stejném oboru na pozici produktového specialisty. Ale za pár měsíců zasáhl osud či náhoda, která mě nakonec posadila na několik let na židli vedoucího servisního oddělení ve výrobní firmě zdravotnických přístrojů.

Byla to úžasná příležitost komunikovat v několika jazycích po celém světě. Ne všichni bohužel rozuměli, tak jsem začal využívat jen angličtinu. Kolegy z francouzské a španělské pobočky jsem potkával jen jednou za rok a postupně jsem cítil, že slovní zásoba mě opustila. Do Ruska bylo zase potřeba odpovídat rychle a tak často, že na to má ruština nebyla dostatečná. I když by na spoustu případů stačila možná automatická odpověď „Restartuj“.

Nakonec jsem se restartoval sám a opustil místo plné příležitostí, abych se věnoval nějaký čas dcerám. Věnoval jsem se také svému hobby a jako expert na kondici prohluboval své znalosti, abych nezakrněl. Po roce jsem opět začal hledat uplatnění pro mé strojařské i manažerské zkušenosti.

Mám pocit jako bych žádné neměl. Jako bych stlačil tlačítko restart a přístroj neustále dokola nabíhá a nechce se rozjet. Hledám dodnes, dva a půl roku, asi 230 rozeslaných životopisů a jen pár pozvánek na pohovor. Zato spousta odpovědí, že si vybrali „vhodnějšího kandidáta“. Dostal jsem se i do užšího výběru, jenže v tomto případě naplatí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Když skončíte druzí z 60 uchazečů, je to sice krásný výsledek, ale neuživí vás. A tak jsem hledal dál, čím více negativních odpovědí, tím více jsem odpovídal i na méně vhodné a mě vzdálené pozice. Stále však jen na ty, ve kterých bych dokázal uspět. Vcelku brzy jsem ze svého životopisu umazal doktorát, abych se vyhnul vysvětlování, že na danou pozici opravdu nejsem překvalifikovaný. Inženýra jsem umazal, když jsem zrušil první pojistku. Ale vrtalo mi to dost hlavou a zatím brigádně zedničil a svařoval, abych měl na inkaso.

Manažerskou pozici jsem umazal, když jsem zrušil investiční penzijní spoření, abychom normálně žili, než seženu práci alespoň u pásu. Nepovedlo se. Životopis se dá upravit různými způsoby, ale tak nějak mám divný pocit, že lžu. Člověk by mohl jít i na pracák, ale to je mi proti mysli. Také jsem se během tohoto období stával čím dál víc expertem na kondici a všechno jen tak vypnout, i když z toho není stálý příjem, taky není jednoduché.

Dilema životopisu pokračuje, prý mám skvělý profil, ale… Poslední zaměstnanecký poměr je manažerská pozice, téměř sedm let, což je skvělé, jen je tam ta pauza na ŽL a to je potíž, spíš ten živnostenský list tedy. Propast mezi posledním zaměstnáním se s časem zvětšuje, a to je taky problém. Jako konstruktér jsem sice schopný téměř okamžitě začít fungovat a během pár dnů dělat 3D modely a technickou dokumentaci, jenže „vy už jste to dlouho nedělal a pak ta manažerská pozice, myslíme si, že by vás to neuspokojovalo“.

Tak po návratu domů nainstaluju nový zkušební software, abych se zdokonalil v modelování. Projedu základy programování v pythonu, prý dobrá volba. Ne, nejsem programátor a neumím to. Mrknu na MS project, abych znal aspoň něco, když znalost SAPu už nestačí. A v noci, po tom, co děti konečně usnou, přemýšlím, jestli mi to jen nebere čas, to běhání po pohovorech, psaní CV a cover letter, učení se do šuplíku.

Přes deset let mám živnosťák, ze začátku jen abych si přivydělal ke svému zaměstnání, jako konstruktér, přesný mechanik a optik, krásný to obor a velmi zajímavý. Bohužel příliš specializovaný. Má to i svá pozitiva, mé snažení. Naučil jsem se spoustu věcí, mám všeobecný přehled a podnikatelského ducha. Díky tomu jsem se dostal k on-line marketingu a podnikání.

Když se zrovna nesnažím využít své znalosti strojaře na pohovoru, abych úplně „nezahodil svá studia“, tak točím videa, píšu texty na web a tvořím členskou sekci. Už je to víc než osm let, kdy jsem se o to začal zajímat, jako jistou možnost do budoucna. Současné dění všechno mění a některé možnosti se zdají být jistějšími, než nejisté zaměstnání.

Proto nečekám a investuju čas, abych jako expert na kondici působil on-line. Protože i výjimečný stav se dá zvládat pouze omezený čas. Jako Starostlivý táta se musím starat o rodinu, to je přeci tátovo poslání. A abych ho naplnil, nechám se klidně najmout jako konstruktér, manažer, obráběč kovů nebo expert na kondici, nechám se najmout na cokoliv, ale ne za cokoliv.