Navzdory básník zpívá, co jiného mu také zbývá!

V mládí žil jsem jako básník! Byla to krásná svobodná léta, nejedna růže mi pro dívku v ruce kvetla. Ve dne studium, odpoledne tanec, v noci nutná práce, až na výjimky to šlo do „vysoké“ hladce.

Jen platonické lásky, dělaly mi vrásky. Nezalekl jsem se ani hloupé sázky. Když jsem v knihovně stál, o Kámasútru jsem knihovnici rázně požádal, jak mi kamarádka poradila. O čem ta kniha je, moje hlava ještě netušila. Já tam šel kvůli básním, abych našel inspiraci pro svůj rým, místo toho od kámošky takovýto šprým. A tak mi toho dne v pluly do života hned knihy dvě…

„Kámasútra“, průvodce světem milostných rozkoší, jak se píše v popisu v knihkupectví a „Navzdory básník zpívá“, kniha o francouzském básníkovi François Villonovi (vijɔ̃). Každá kniha na mě nechala svým způsobem stopy na celý život. Kámasútra, bude to třicet let, co jsem ji neměl v ruce, na mě působila téměř jako uspávadlo. Než se k něčemu dostanete, tak začnete zívat a usnete. Někdy mám pocit, že mě to drží dodnes. Nejspíš nějaký manželský syndrom. 😊

Zato François Villon, měl silnější vliv, uvolnil mé představy o mnoho víc, než indická učebnice lásky. V té době jsem chtěl žít a romantický být. V šalině jsem pomalu, celé měsíce, hltal ty stránky, o tom, jak ho dívka miluje, však její život, z lásky k němu, byl kvůli nemoci příliš krátký. Nachladila se v bouři a lehla se zápalem plic. Tak to někdy bývá, když srdce po někom touží a chce od života víc.

Dovolím si teď malou vzpomínku. V té době se v mém životě neobjevili jen výše zmíněné knihy, ale spousta nových kamarádů a jedna dívka mezi nimi. Snad moje múza, o které v mládí všichni básnici snili. Nikdo přesně neví, proč srdce básníkovo lásku potřebuje, kterou nikdy nezíská, přesto ji opěvuje, ať je první nebo stá. Ani básník sám si už časem nevzpomene, jaké jméno chtěl tesat do kamene.

Scházeli jsme se na akcích, v cirkuse jsme spolu byli, zábava s partou lidí, každou chvíli. Pak přišla zpráva a velký šok, ta dívka řekla životu svému stop.

Číst to v knize, romantické možná je, v životě, když znám ten pocit, už moc ne!

Život pro živé šel dál! Básník, i když nikdy nezapomněl, navzdory nelehkému životu svému opět planou láskou vzplál. Možná verše chyběly mu, možná postrádal ten stav, kdy jeho hlava ve snech lítá a má život rád.

Přesto, že právě teď všichni v ústech „Máj“ mají, ať už ten Máchův, že „lásky je čas“, nebo ten obchodní dům, kde jsou ty plastiky motýlů , kam hrdličky, co ku lásce zve jejich hlas sednout si kam zase mají, já dovolím si citovat verše Villonovi, ze kterých dech se tají…

Smrti, že potěšení mé mi odešlo,

jen ty máš vinu.

A nemáš dosti na tom činu?

Chceš odvést si také mne?

Nuž, ať můj život povadne!

Ale proč přišlas pro dívčinu,

smrti?

Byli jsme dvě těla a srdce jediné.

Když srdce zemřelo, nechť zhynu,

či ať mám život, život v stínu,

jako žití neživé,

smrti!…

To byl jen úryvek z básně „Mort, j’appelle de ta rigueur“ – Smrti, žádám tvou přísnost. Nejsem překladatel ani studovaný básník, ale zdá se mi, že originál se od překladu trochu liší. Dovolím si tedy ještě přídavek, když je ten „Máj, lásky čas“ a po svém interpretovat vysvětlení několika veršů z Villonovi básně „Závěť“.

Já miloval, to nezapírám,

a miloval bych ještě rád,

teď řemenem však břicho svírám —

a v srdci žal a v břichu hlad,

to je pak těžké milovat;

chceš-li se kochat svými city,

dřív o žaludek musíš dbát:

Zde je jasná vize a pevné spojení se rčením „Láska prochází žaludkem“. Chcete-li uspět v lásce, musíte mít u sebe kus žvance. Kousek pro sebe a větší kus pro ni, potom z vás nebude „on a ona“, ale „oni“.

Nebuďte k sobě slepí, sundejte si z očí pásky, užijte si nejen květen plný lásky!