Ne každá výzdoba je pro potěchu oka a duše!

Stále hledáme nové a nové cesty mezi námi dospělými a dětským světem. Cestu k dětské pozornosti a důvěře. Cestu k našim dětem, abychom si rozuměli a vzájemně se vnímali. Každý den jsou tyto dva světy přístupné různými cestami, na kterých řešíme spoustu kódů, šifer a náznaků, abychom postoupili o kousek blíž. Vždy jsme vnímali jen dva body, jako start a cíl, my a děti. Do určitého věku je to možná správná úvaha. Jednoho dne jsme ale pochopili, že už neřešíme jen dva body na spojnici. Začaly se přidávat vnější vlivy a naše cesta začala být klikatá a plná záludných lstí, které naše vzájemné každodenní soužití neblaze ovlivňovaly.

Přechod ze školky do školy nám přinesl spoustu obav. Ale dopadlo to dobře. Dceři změna prospěla a oproti mně, jak jsem v novém roce psal, chodí do školy ráda. Alespoň první pololetí tomu tak bylo. Později se k tomu přidaly různé vztahové změny s ostatními dětmi a okolím. To se projevovalo nejvíce v domácí komunikaci a hlavně v ranním oblékání před odchodem do školy. Zcela jednoduché úkony, požadované z rodičovské strany, se změnily v šílená muka pro nás i dceru. Proto jsme se po opuštění domu, kdy ji doprovázíme do školy, těšili na chvíli mávání.

Je to už taková tradice, když jdou děti ze šatny po schodišti do třídy a míjí nepoužívaný prosklený vchod, že zamávají na své rodiče a sourozence, kteří netrpělivě vyhlížejí, aby také zamávali. Je to i taková odměna za to ranní vztekání během oblékání. Široký úsměv za sklem a zamávání, pro duši pohlazení.

Jednoho dne jsem ale pocítil zklamání a dcera mě opouštěla smutná, že jí nezamávám. Já bych rád, ale prosklené dveře byly zakryté zimní výzdobou. Byla to dokonalá výzdoba zakrývající celou plochu tak, aby ani jedno dítě nemohlo zamávat. Až doma na fotkách jsem si výzdobu, kterou nikdo nevnímá, prohlédl podrobně. Teprve doma jsem zjistil, že nám v mávání brání tučňáci. Také jsem si díky fotkám všiml, že v rozích sníh „nenapadl“, a zůstal tak malý průhled u podlahy.

Díky tomu jsme mohli vidět děti, jak pokládají hlavy až na zem a lehají si na podlahu, aby celé šťastné zamávaly. Je zajímavé, že se ti tučňáci uhnízdili pouze na jedné straně symetrické budovy a druhé prosklené dveře zůstaly volné. Přemýšlel jsem o tom, zda v tom není úmysl připravit nás o úsměv a pokus o to, ukázat nám, co je pro nás dobré z toho „psychologického hlediska“.

Tuto myšlenku jsem však záhy opustil, protože věřím, že ta doba, kdy tu byli lidé, co dělali věci jen pro „naše dobro“, doba, kdy jsem chodil do školy, je dávno pryč. Dnes je společnost přece mnohem vstřícnější k rodinnému štěstí. Rodina je základ státu a děti jsou jeho budoucnost. A nikdo by přece nechtěl smutnou budoucnost bez úsměvů. Proto se těším na jaro, kdy snad tučňáci odputují do chladnějších míst. Jen doufám, že je nevystřídá třeba slunce v mnoha podobách. To by nám totiž zůstalo místo úsměvů a mávání jen to ranní vztekání.