Rituál chtění!

Rituál, to mystické slovíčko, pod kterým si mnoho lidí představí obětní obřad, s plameny žhnoucími okolo obětního oltáře, jako by dohlížely na celý proces a dodržování pravidel. Tak takový rituál tedy neprovádím, nechci podpálit dům. Já teď cokoliv nějak „nechci“! Je to zvláštní období, čím víc chci vnitřně něco dokázat, tím méně se mi chce na venek něco dělat. Vzpomněl jsem si na jednoho z profesorů na univerzitě, který přemítal nad jedním z projektů a říkal „já teď nevím, jestli jsem starý a už nemůžu, nebo se mi jenom nechce“.
Přemýšlím teď podobným způsobem. Nevím, zda jsem už neminul jistý milník, kdy jsem chtěl něco dokázat a byl plný elánu něco dělat, nebo potřebuju jen odpočinek a nabrat síly.
Možná bych se měl raději věnovat něčemu jinému s novou energií, kdo ví. Někdy je lepší začít něco nového, než se stále přemáhat dobíhat ten rozjetý vlak a snažit se naskočit. Kdybych k tomu ale takto přistupoval se vší vážností, tak to je akorát na to „hodit si mašli“, a to není můj styl. Mentálně jsem na jiné úrovni a raději si vymyslím „rituál chtění“, abych dosáhl, čeho chci.
Nejtěžší je začít a překonat tu počáteční „nesmělost“. Říká se, že když se nám nechce, je to horší, než když nemůžeme. Něco na tom bude.
Když opravdu nemůžu, tak je mi to sice líto, ale jsem s tím smířený. Pokud nemůžu být kosmonaut, nedá se nic dělat, smířím se s tím. Když je to něco, co je potřeba udělat, a já toho nejsem schopen, zařídím to jinak, aby to udělal někdo jiný. Jenže, když se mi jen nechce, nikdo jiný to neudělá a uvnitř mě se dlouhodobě hromadí něco, co čeká na svůj výbuch.
Když jsme ve stresu, nebo se chceme uklidnit, tak máme zhluboka dýchat. A to je počátek rituálu, začít dýchat. Vnímám, že když se mi nechce, tak sotva dýchám. Někdo říká „zvedni zadek a hlava se přidá“, to může také fungovat, a je pravda, že někdy se k tomu dýchání začnu různě hýbat, pohupovat, mávat rukama. Dělám nekontrolovatelné pohyby, abych se rozhýbal a rozdýchal. Většinou to ale potřebuju přesně naopak.
Nejdříve si představím, jak danou věc dělám a pak, a to velmi živě, jak už je vše hotové a jak se cítím, že už to mám za sebou. Touto cestou živé představy získám chuť s tím skoncovat. Donutí mě to se zvednout a jít udělat, co je třeba. V této fázi taky dost často skončím. Ztroskotám na oblečení.
Je to až k nevíře, ale rčení „šaty dělají člověka“ je velmi pravdivé. Potřebuju mít na sobě to správné oblečení – pracovní, sportovní nebo společenské, abych se cítil ve své kůži! To pravé oblečení vám dává pocit výjimečnosti. Nepotřebujete se ohlížet, zda si ušpiníte pracovní oděv, jestli jste v kolektivu nevhodně oblečený. Je důležité obléct se tak, že se fyzicky i duševně budu cítit v pohodě.
Když se dívám na začátek, jestli on ten rituál opravdu není obětní obřad, kde plameny spalují mé vášně, zatímco se svíjím v křečovitých pohybech, lapajíc po dechu, s vizí a přáním, ať už je vše hotovo…
Tedy tato myšlenka mě také nutí se zvednout a udělat vše, co musím udělat, abych to měl za sebou a mohl se věnovat, čemu opravdu chci. Těchto chvil v životě moc není, kdy přichází něco, co můžete dělat, sami cítíte, že to chcete, bez ohledu na oblečení a náladu, na situaci, ve které se nacházíte. Něco, na co nepotřebujete rituál, abyste začali.
Ozvláštnit si život několika rituály je určitě fajn. Jestli k vám ale něco takového přijde, skočte potom a držte se, využijte své šance. Abyste neprožili jen život plný rituálů.