S poznáním přichází krása!

Krása je pomíjivá, ale stejně tak, jak může pominout, tak se může zcela nečekaně objevit tam, kde byste ji v nejmenším nečekali. Stačí si jen více všímat, vnímat a snad být i vstřícnější. Jen tento týden jsem se o tom sám dvakrát přesvědčil. Několik dnů jsem potkával nenápadnou mladou slečnu, která, kdykoliv jsem se na ní podíval, měla zvláštní výraz či tik ve tváři. Buď si posunovala brýle nosem, nebo měla rty stažené na jednu stranu, když přemýšlela, kam se posadí. Její oblečení také bylo velmi vzdálené od přitažlivých letních šatů, prostě svým vzhledem rozhodně nedávala žádný důvod k okukování.

Jistě to znáte a potkáváte dost často někoho, na koho nemáte důvod se dívat a už vůbec ne s ním mluvit. Nemyslím tím člověka, kterého už znáte mnoho let, občas spolu mluvíte, a přesto je vám sympatický asi jako noční procházka brněnským Bronxem. Tam už se nic nezmění. Jako že soused zůstane sousedem.

Náhoda tomu ale chtěla, že jsme se jednou ocitli sami tváří v tvář u jednoho stolu a byli nuceni si začít povídat. Zjistil jsem, že má docela příjemný hlas a během soustředěného hovoru zmizela upjatost i podivné grimasy z její tváře. Když se pak usmála, byla najednou překvapivě sympatická. I přes to, že jsme mluvili o obecných, neosobních tématech, nastal naprostý obrat. Někdy stačí jen ukázat zájem nebo prostě člověka pozdravit – už to dělá každé setkání příjemnějším, než když kolem sebe lidé chodí a neví, kam by odvrátili pohled.

Pro svůj druhý zážitek jsem musel jít o kousek dál. Musím říct, že jsem ušel přímo světa kraj, teda spíš uběhl kus cesty. Po účasti na běžecké akci Brněnský masakr jsem tuto sobotu doběhl k poznání, jaká je to krása, jen tak si sednout a odpočívat. Stačí jen běžet svému cíli vstříc, pouhých šedesát tři kilometrů.