Tři čínské vtipy

Přežil jsem dva poměrně náročné pracovní týdny, během kterých musela jít čeština do ústraní. Mám rád češtinu a nerad používám cizí slova, ale bez znalosti cizího jazyka, především angličtiny, bych si v práci ani neškrtl. Zažil jsem mnoho cizojazyčných setkání, kde jsem se jako začátečník v dané řeči cítil poněkud nesvůj. Naštěstí tato setkání začínala většinou v podvečer s doprovodným programem a občerstvením, po kterém máte pocit, že bez potíží rozumíte všem jazykům okolo.

A čím více jazykům rozumím, tím více si začínám uvědomovat, jakou volnost mi přináší schopnost domluvit se. Roste ve mně cestovatelská vášeň a představuju si podle jazyků všechny ty země, až si najednou uvědomím, že postrádám i trochu té exotiky. Co třeba nějaký asijský – japonština, korejština nebo třeba čínština?

Možná měl před pár týdny někdo stejný pocit, a proto v pražských ulicích visely čínské vlajky a zavládla čínština, aby ta angličtina tak nezevšedněla. Bylo to tak intenzivní, že mi to připomnělo žertovné zápisky z černé kroniky jako například: „Na náměstí Tchien-an-men (Nebeského klidu) se srazili dva cyklisté – milion mrtvých.“. Nebo několik let starý mail, ve kterém mi někdo pro pobavení poslal tři čínské vtipy:

Tehdy mě to opravdu pobavilo. Jenže jednoho dne jsme se domluvili se členy našeho shaolinského spolku a začali jsme se čínštinu učit. Každé poznání člověku něco přináší, ale také odnáší. Mně to odneslo možnost zasmát se „třem čínským vtipům“, protože již v šesté lekci si pod těmito znaky přečtete: „Wǒ hē chá“ [wo che čchá], což znamená „piju čaj“.

Naučil jsem se ale i spoustu jiných užitečných věcí, třeba objednat si čínsky misku rýže a tamní specialitu – kuřecí pařátky. Co na tom, že ochutnat tento libozvučný pokrm mě nikdy nelákalo, i když to kdysi byla běžně dostupná pochoutka našich vesnických babiček a prababiček. Studium čínštiny byla zkrátka příjemná a většinou i dost zábavná zkušenost. Když dozrál čas, tak jsem několikaleté šprtání výslovnosti čínských znaků završil nástupem do letadla, které mě dopravilo až do vzdáleného… Buenos Aires.

To už tak někdy bývá, že člověk věnuje čas věcem, které prakticky nevyužije, a nakonec se ocitne tam, kde má pocit, že na něj mluví španělsky. Tady to byla realita. Už je to osm let, během kterých jsem se nic nového z čínštiny nenaučil a v paměti uvízla jen základní slovíčka a fráze jako je „wo hen hao“ [wo chen chao] – „mám se dobře“. Nejvíc mě však mrzí, že je má slovní zásoba příliš slabá na to, abych rozuměl některým vtipným situacím, které v Praze nastaly, ale zároveň dostatečná na to, aby pro mě starý vtip ztratil svoje kouzlo.

Přál bych si, aby mé děti nepřišly o žádný vtipný zážitek jako já jen proto, že se věnovaly jazykům pouze napůl. Aby nezačínaly od začátku na základní škole, pak zase na střední a popřípadě, do třetice všeho dobrého, opět na vysoké. Proto věnuji dceři pozornost, když ke mně přijde, vyslovuje pro mě nesrozumitelná slova a tvrdí, že mluví anglicky. Podporuji v ní zájem o cizí řeči a nenuceně ji naučím třeba „Hello“ nebo „Good night“, což si dokáže opakovat celé tři hodiny, které už by dávno měla spát.

V jedenáct hodin v noci ji tedy začínám vysvětlovat i něco z technické angličtiny jako „on – off“. Že právě nyní je čas na „off“, že bych opravdu už rád vypnul a odpočinul si. Ona na to bez mrknutí oka vytáhne to, co jsme ji naučili jako první: „I am Sofie“. To od ní byla taková tečka na závěr, kterou dala jasně najevo, že i pranostiky se mohou měnit. U nás doma už dávno neplatí, že Lucie, nýbrž Sofie noci upije. Alespoň je to však správně využitý čas – důležité je učit děti ve chvíli, kdy je to baví.