Tulení místo bulení!

Stojíme u dveří připraveni k odchodu do školky. Jsme unavení, nevyspaní a před námi stojí řvoucí, napůl svlečená dcera. Během pár sekund si zvládla ze sebe ve vzteku strhnout všechno oblečení, protože ji to prý škrábe a škrtí. Normální rodiče by ji „srovnali“ a odtáhli do školky. Jenže my nejsme „normální“. My jsme vyčerpaní, bez energie, celodenně zaneprázdněni starostmi o děti a nemáme s manželkou čas si spolu ani na pár minut sednout a popovídat si. Nemáme čas chvíli o něčem přemýšlet. Jen reagujeme na vzniklé situace. A začínáme mít tušení, že příčina těchto reakcí nebude v oblečení.

Tak to je obrázek, jak to u nás vypadalo před dvěma lety. A to jsme měli, co se nedostatku spánku týče, to nejhorší za sebou.

Tehdy jsem se rozhodl všechno změnit. Opustil jsem zaměstnání s tím, že zůstanu rok doma, abych  mohl trávit více času s rodinou, abych „normálně“ žil. Jenže slovo „normálně“ u nás nabralo zcela jiný rozměr. Byl jsem totiž odhodlaný se průběžně věnovat i podnikání jako expert na kondici. Tak to byl a stále je můj hlavní plán, ke kterému jsem měl ještě nějaké plány vedlejší, jako právě věnovat se dětem nebo dokončit rekonstrukci domu.

Je zajímavé, jak málo stačí k převratu a nemusí být právě sametový. Z vedlejších plánů se stala každodenní rutina na plný úvazek, kterou zažívá maminka na rodičovské „dovolené“. Stal se ze mě podnikatel bez příjmu, platící všechny povinné poplatky, a naplno se věnoval stavaření a péči o děti. Oprava domu byla nezbytná, upřednostnil jsem ji před ostatními aktivitami, abych získal pocit svobody, volné ruce, místo i čas pro podnikání.

Zatímco vlastnoruční opravy domu mi přinesly finanční úsporu, kterou jsem vyčíslil přibližně na šest nul za jedničkou, tak hodnota času stráveného s dětmi je nevyčíslitelná. Opravovat dům můžete roky, i podnikání se dá posunout, ale dětství vašich potomků se opakovat nebude. Ty společné krásné roky a zážitky vám už nikdo nevezme. Bohužel ani nevrátí v případě, že na ně nemáte čas.

O časových i finančních ztrátách, o těch se raději zmiňovat nebudu. Jak říkám, děti mají nevyčíslitelnou hodnotu. Taky nechci, aby mě z toho předčasně trefil šlak! 😉

Důležité je, že po dvou letech můžu napsat: Mise splněna! Během těch dvou let se mi podařila spousta věcí. Z větší části dokončit dům, zlepšit si kondici a úplně zruinovat rodinný rozpočet. Taky se nám podařilo rozluštit záhadné, nešťastné chvilky starší dcery a mít tak „rodičovský slovník“ pro lepší komunikaci. Přišli jsme na to, že škrábající oblečení je jen šifra pro jiný problém. Naštěstí začala chodit do školy, kam se oproti školce těšila. Chodí tam s úsměvem, už žádné slzy a řev.

Mladší dcera chodila s úsměvem kamkoliv. Je úplně jiná. (Taky jsem si přál být jiný, ale tuto knihu už napsala JINÁ osoba.) A tak s ní také řešíme jiné věci. Například to, že chodí několikrát denně do kuchyně s větou: „Mám nápad! Něco uvaříme!“. Kdyby chtěla pokaždé vařit něco, co se dá sníst, nebyli bychom z této věty tak vyděšení. Navíc, když očekává, že to všechno ochutnáme. Její „recept mám v hlavě“ totiž znamená, že použije mouku, vajíčko, sůl a všechno koření, co má na očích. Na blbosti má paměť dobrou. Sice si už nepamatuje, že jsem kdy chodil do práce, tedy do zaměstnání mimo dům, ale zato cítí, že je tatínek s ní.

Trávíme spolu spoustu času. Všichni. Večer si lehneme, povídáme si a čteme knížku. Ráno se přitulíme, aby se nám líp vstávalo. Celých sedm let trvalo období, kdy nám stačila jedna postel a mně jediná poloha na boku na pár centimetrech matrace. Takže teď už je to mnohem příjemnější, když holky přijdou ze svých postýlek až k ránu. Během dne se taky nenudíme. A když slyším, jak se holky baví: „…táta je důležitý, táta je velký a silný, táta nás ochrání…“, tak cítím, že ten čas jim věnovaný není ztracený, protože ten pocit v nich zůstane. Když se ukážu ve dveřích, skáčou mi do náruče a jsou šťastné, že jsem doma. Všichni jsme šťastní.

Jsem rád, že jsme zlepšili naše rodinné soužití a že tuto etapu života můžu s pocitem uspokojení uzavřít. Už je přeci jen čas posunout se dál a konečně „normálně“ žít! 😉