Velikonoční poselství

Blíží se krásný čas, který je pro někoho více pohanským svátkem jara, pro někoho zase křesťanskou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, nebo také židovskou připomínkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. Jistě toho bude více, nejsem žádný historik, ale je to celkem logické. V době, kdy se oteplí (alespoň na naší polokouli), začnou lidé ožívat, a to je vždy důvod k oslavám.

Líbí se mi na tom, že ať už slaví kdokoli cokoli, dokázali se sjednotit ve stejný čas a našli si společnou, mírumilovnou zábavu. Jak zazní ve filmu Limonádový Joe: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. Tato lehce protialkoholická parodie, kde nakonec celá famílie skončí u známého nápoje, mi připomíná zážitky z jedné pomlázky.

V dětství jsme se s bratry a kamarády předháněli, kdo vymrská více vajec. Tato nevinná zábava se změnila v zasloužený trest v podobě vaječné pomazánky v průběhu několika dalších dní. Vejce ke snídani, ke svačině, k večeři, červená, zelená. Následný stres z toho, jak využít všechno, abychom to nemuseli vyhazovat. Každý z nás donesl domů minimálně 30 vajec. Takže 100 vajec v domácnosti daleko předčí pozdější doporučení 1-2 vejce týdně. Jsem rád, že nové výzkumy a studie bortí všechny mýty o cholesterolu z vajec. Tyto naše velikonoční zvyky pro změnu zbořil můj vstup do turistického oddílu, se kterým jsem, v době Velikonoc, pravidelně jezdil na „Jarní pochod“.

Letošní Velikonoce tomu bude přesně dvacet let, co jsem si řekl, že je čas obnovit velikonoční zvyky v mém rodném městě. Chtěl jsem navštívit své spolužačky, kamarádky a známé. Protože mě nebavila klasika a byl jsem již plnoletý, povolil jsem uzdu svému básnickému střevu a vymyslel si vlastní pomlázkovou říkanku:

Přišel jsem vás vyprášit na léto, aby vám to lépe slušelo, abyste se všem líbily a něco dobrého mi nalily.

Tato slova zpečetila můj velikonoční osud. Vyrostl jsem na známém přísloví „mošty upevňují zdraví“, a stejně tak jsem byl zvyklý dostávat malovaná vejce, čokoládu a kovové mince. To jsem byl však dítě, nyní jsem byl děcko plnoleté. Neuvědomil jsem si, jak může být nebezpečná kombinace této říkanky a mého věku. A taky jsem zjistil, že mé vrstevnice, u kterých jsem doufal, že je zkrášlím svým prutem, měly na práci jiné věci mimo domov. Už jsme nebyli na základce. Zato jejich rodiče si se mnou rádi povykládali a na oplátku mi nalili.

Zpočátku jsem to zvládal sám. Cestou jsem však potkal kamaráda, který mířil k příbuzným do vedlejšího města. Na kolech to půjde rychleji. Beru kolo a za chvíli sedíme před dvoudeckou malinovky podivné vůně. Poslouchám historky o střeleckém umu jednoho lukostřelce v pokročilém penzijním věku. Zřejmě jeho děda, nejsem si jistý, některé pasáže mi unikají. Střelec vidí můj zájem, jak pokyvuji hlavou a usmívám se – důvod vykládat dál. Jenže já pokyvoval hlavou, abych zachytil točící se okolí. To, co jsem do sebe na ex vyklopil, totiž nebyla čistá malinovka. Po jízdě do kopce jsem měl takovou žízeň, že to do mě jenom za syčelo. A obratem přede mnou stála další. Tehdy jsem pochopil, že spěch se nevyplácí.

V příhodné chvíli děkujeme za výslužku a „svižně“ odcházíme. Tlačíme kola o pár domů dál. Tam, kde by měla bydlet jedna spolužačka, jak tvrdil kamarád. Opíráme kola o natažené dráty kolem krásně rozkvetlého záhonku. Zvoníme a čekáme. Během toho koukáme na ty vzrostlé kytky, jak je to krásné, že je tu jaro. Nikdo neotevírá, tak nasedáme na kola a chystáme se odjet. Vtom se kamarád náhle prudce vrací zpět směrem k záhonu. Že by se nemohl odtrhnout od těch kytek? Nikoli. To jen ty jeho zatočené berany se zachytily za natažený drát, který se při odjezdu napružil a pěkně si ho přitáhl zpět, ještě větší rychlostí, než jakou odjížděl. Kamarád přeletěl drátěné hrazení a ulehl do kytek. Byla to taková rychlost, že ani nestačil vyslovit známou větu ze South Parku. Jeho tělo zanechalo zřetelnou stopu v jarním rozkvetlém záhonu.

Z toho plyne mé velikonoční poselství: Dávejte si pozor na to, kolik a co pijete. Alkohol je cesta do kytek!