Výjimečný stav

Přál bych si, aby výjimečný stav představoval chvíle, kdy se cítíte opravdu výjimečně. Být vyvolený, ne teda jako ti z televizního pořadu, ale třeba z filmu Armagedon, kdy jen vy můžete něco udělat a zachránit svět. Zatím se vůbec necítím výjimečně, protože je nás víc a pro záchranu světa nemáme dělat nic. Jako, že máme zůstat doma a tím zachráníme svět od koronaviru. S tím mám potíže i za běžného stavu, kdy mě nic nedělání ničí. Jsem prostě zvyklý stále něco dělat.

Raději bych byl jako Kwai Chang Caine z Kung fu – legenda pokračuje, vzkázat jen „najdete mě v čínské čtvrti, rád vám pomohu“. Místo toho jsem většinu let, studentských, tanečních i pracovních strávil ve čtvrti zvané „brněnský Bronx“ a to není místo, kde bych chtěl, abyste mě hledali. Rozhodně se budete cítit výjimečně, když si tam uděláte večerní procházku.

Jistým způsobem to byla inspirativní léta a získal jsem schopnost rychle reagovat na výjimečné situace, o které teď není nouze. V těchto dnech se mi to hodí, protože doma vedeme výjimečné hovory. Například po přečtení mailu mi manželka říká, že jí kvůli vládním opatřením zrušili další výuku a já jen podotknu, že to není zrovna ideální, když mi po zaplacení inkasa zbylo na účtu jen 23 korun a dodám „Já snad půjdu šlapat chodník.“. Manželka: „To teda nepůjdeš.“

Já: „Tím bych porušil manželský slib, co.“ Manželka: „Ne, je zákaz vycházení“.

Já: „A kruci, no tak najdu jinou brigádu“.

Pak ale položí otázku na tělo „a čím zaplatíme další inkaso… já tam mám za minulý měsíc zůstatek 401 Kč.“

Já: „A to jsi byla zase kde, neříkej, že ti tu korunu dal skoro každý?“ Manželka se poušklíbne nad blbým vtipem: „Ne, ta koruna je úrok a zbytek je z jazykovky“.

Než se stihneme nadechnout, ozve se Sofie: „A vy si taky lížete jazyky?“ Nedávno se ptala, co je to ten francouzský polibek.

„Ano,“ odpovím a tiše pokračuju, „a teď nám nezbyde asi nic jiného, než si cucat jen ty jazyky…

Ještě se ozývají nějaké hlasy, ale já už jsem myšlenkami jinde a přemýšlím nad tím nic neděláním. Sice zachraňuju svět, ale ničí to naši rodinu, naši budoucnost. Těžko platit účty, když jste omezeni ve své práci a nikdo vám jen tak nepošle kompenzace, nebo alespoň 60% platu. Samozřejmě se snažím a dělám, co můžu. Nemám rozjetý byznys, který by mě v těchto dnech „nicnedělání“ živil, a proto jsem rád i za nějaký ten přivýdělek.

Možná je to vyšší záměr, abych se stal výjimečným, vždyť pro své děti takový jsem a proč by si mě manželka jinak brala. Protože dokážu ochránit rodinu a postarat se o ní. Bez ohledu na všechny překážky a vládní omezení.  Zatím tomu vše nasvědčuje, že jsem ten vyvolený. Všechny ty klacky pod nohama a neúspěchy, které zažívám, by pro mě měly být dostatečným přesvědčením. Pokud chcete něco dokázat, tak tomu musíte věřit, musíte být přesvědčeni o tom, že jste výjimeční, abyste uspěli.

Každý rodič je pro své děti výjimečný. Věřím, že i vy byste ve výjimečných situacích udělali vše pro to, abyste uživili svou rodinu. A po několikaměsíčním neúspěšném snažení najít si zaměstnání odpovídající vašemu vzdělání, zkušenostem a vystudovanému oboru, byste se obzvlášť nechali najmout na cokoliv. Ale o tom zase někdy příště. Zatím buďte výjimeční, alespoň pro ty děti.