Žena není květina!

„Tati, a proč nemají děti?“  I na takové věci se mě občas dcery ptají a já hned nevím, co říct, a tak odpovím stroze: „Oni by rádi, ale někdy to prostě nejde.“ A stejně stroze se mi otázka zase vrátí. „A proč?“ A mně nezbývá, než se zamyslet a říct něco v souladu s tím, co jsme jim už vysvětlili a na co se holky samy ptaly. Dítě by mělo zůstat dítětem a některé oblasti života zbytečně předem nevysvětlujeme, dokud nepřijde ten správný čas, nebo se nezeptají. Když se zeptají, tak je určitě ten správný čas, kdy chtějí a potřebují něco vědět. Pak dokážou uložit danou informaci tak, aby jim to zapadlo do skládačky a dávalo jim to smysl.

„Víš, to je proto, že žena není květina.“

Pamatuješ si, jak (mamince) uvadala ta rostlina a najednou začala kvést? Květy, na které jsme marně čekali, když byla krásně rozrostlá, a teprve až ve chvíli, kdy vypadala, že už z ní nic nezbude, začala z ničeho nic kvést. To je příroda! Rostlina z posledních sil nasadí květy, plody, aby zůstala semínka a zachovala tak „pokračování rodu“. Zajistí další generaci a může odejít. Nová semínka a rostlinky si žijí svým životem, už se o ně nemusí starat.

A to je ten rozdíl mezi ženou a květinou. Žena musí být naopak schopná se o svého potomka postarat, o následnou generaci, dokud dítě nebude soběstačné. Tělo to ví, a pokud cítí, že něco není, jak má být, tak žena „nepokvete“ a jen stěží se dočká potomka.

Víš, lidem stačí málo, aby se necítili ve své kůži, že takto žít nechtějí. Postrádají pocit uspokojení ve svém životě. Pokud to trvá dlouho a dítě stále nepřichází, tak se ten pocit zoufalosti prohlubuje. U někoho na to může mít vliv i způsob života, nedostatek spánku, málo pohybu, příliš alkoholu a pak ty nervy z mnoha povinností.

„Třeba jako když musím dělat úkol z matematiky? To jsou taky nervy…“

To jo, hlavně pro maminku 🙂 Proto je děláme spolu, abyste to přežily…

Čím více se člověk snaží, tím horší to je. Někdy je mnohem lepší na všechno zapomenout, opustit současný stav a všechno změnit. Zapomenout na všechny naše touhy i na to, že chceme dítě. Teda oni, ti co chtějí dítě. Mně už maminka vysvětlila, že nám dvě děti stačí.

Znám několik párů, kteří doslova zmizeli všem lidem a přátelům z očí, a to ze dne na den. Už jen z doslechu vím, že se svého štěstí dočkali.

„Cože, jak zmizeli, proč?“ Proto, aby změnili prostředí a přišli na jiné myšlenky. Vím, že to zní děsivě a možná je to i tvrdé vůči okolí, ale je to jejich život.

„To si pamatuj, nenech si nikým mluvit do života! S našimi starostmi nám nikdo nepomůže, s nádobím, úklidem pokojíčku, s dluhy, ani být šťastnějšími. A ten, kdo nám do toho chce mluvit, už vůbec ne. Je to jen na nás samotných a na našem rozhodnutí.

„Takže si ten mobil můžu koupit?“  „Ne nemůžeš!“

Ale taky jsem potkal dost párů, které spolu žily spoustu let a děti neměly. Byly spolu časem tak nešťastní, že si každý našel někoho jiného a za pár měsíců se každému z nich narodilo mimčo a pak ještě další. Někdy se lidi k sobě prostě jen nehodí… tak jako tohle víčko z propisky na fixu, pořád padá…

Do toho přichází manželka…  dcera poslouchá už jen na půl ucha…

Někdy to ale nemusí být tak radikální, že maminko, a říkat hned „zavřete oči, odcházím“! Někdy naopak stačí otevřít oči a změnit pár věcí.

„Ano miláčku? Tak je změň, nezavírej oči po obědě a dodělej, co je třeba!“

Já měl na mysli, že někomu postačí upravit jen stravu, VÍCE SPÁT, jako mně, nebo zlepšit tělesnou kondici, tak jak se tomu například věnovala „Ludmila Mojžíšová“.

A když už budou mít oči otevřené, třeba z donucení jako já, tak by se mohli mrknout na symptotermální metodu. To by teprve mrkali na drát, kolik nepoznaného se tam skrývá.

„A stále zůstává skryto, jak se ti u některých pasáží klížila víčka, že?“

Absolvoval jsem několikadenní seminář a v určitých chvílích přišlo „hlubší zamyšlení“ nad věcí, ale jen proto, že jako muž nedokážu ocenit tolik zajímavé pasáže pro ženy.

Ale o tom, co si pamatuju, povím dceři až jindy.

Až se zeptá.