Právě zažívám období tělesného obrození. I když to trvá jen něco přes dva roky, přirovnal bych to k tomu Českému Národnímu obrození, nemyslím to hokejové, ze kterého všichni fanoušci šílí, ale to, o kterém se na Wikipedie dočtete, že mělo několik fází a byl to proces formování moderního českého národa, který probíhal zhruba od poslední třetiny 18. století do druhé poloviny 19. století a politicky bylo završeno roku 1918 vznikem národního státu.
To byla vsuvka pro ty, co se učí na maturitu, v tomto čase spíš už na ten podzimní termín. Jak se říká, někdo září, někdo v září! Mé obrození jsem zase zmiňoval průběžně na sociálních sítích, a začalo to už před dvěma lety, kdy jsem měl značné potíže při chůzi. Vedlo k tomu více věcí od duševního stavu, po fyzické zatížení, které probudilo bolesti, již v tak citlivé kyčli.
I když jsem se snažil o klid a nechal jsem kyčli spoustu času na regeneraci, nedala si říct. Po několika měsících to vyvrcholilo návštěvou lékaře. Nedozvěděl jsem se od něj sice nic nového, co bych už sám nevěděl. Musím, ale říct, že mi už před lety doktoři napsali diagnózu, ale nikdo mi k tomu nic bližšího neřekl, jen doporučili kloubní výživu a menší zátěž, spíše nic nedělání.
Shrnul bych tedy pár milníků a to hlavní, co jsem se dozvěděl.
„To se mělo operovat v dětství“… „To je artróza 2. spíše už 3. stupně“…kalcifikace úponů… „Umělý kloub vás nemine“…
BUBU, ano kyčel, to je takový můj strašák. Pan ortoped si semnou moc pěkně popovídal, zatím co jsem tam seděl od pasu dolů svlečený a táhlo mi na… no však víte, na svlečenou část těla, ale ani na mě nesáhl.
Neztěžuju si, že mě nikdo neosahává, to jsem jako rád, ale čekal jsem, že mi s tím zahýbe, zjistí omezení pohybu, vezme v potaz mé informace, použije třeba ultrazvuk. Ne, stačil mu můj rentgen a doplňující popis. Po upozornění, že popis úplně neodpovídá stavu, který mi popsali již dříve, se podíval podrobněji a moji připomínku potvrdil.
Před 20 lety mi popsali rtg snímek kyčlí docela podrobně, že mám dysplazii a teď mi to popsali o dost stručněji, možná spěchali, nebo to neviděli, kdo ví, každopádně ani za 20 let dysplazie kyčle nezmizí, bez operace. Pro změnu mi připsali poznámku „kalcifikace úponů“, také jedna z příčin bolestivého pohybu.
Ale jak říkám, je třeba si ze všeho vybírat to pěkné a pozitivní, proto si budu myslet, že jsem na tom líp než před těmi 20 lety. Komu by se to nelíbilo? Podle toho, jsem se k tomu i tak postavil!
Můžeme si myslet co chceme, cítit jak chceme, ale nikdo nemládne, s tím se musím bohužel smířit. To že nemám úplně perfektní kyčle, nebo spíš jednu (abych měl alespoň 50% šanci), to jsem věděl, jen jsem měl pocit, že potíže můžou být i v měkké tkáni okolo kloubu. Občas jsem měl v kyčli divné pnutí, při rozhýbání to křuplo a najednou to bylo lepší. Prostě jsem doufal v křupnutí, jenom ne v krčku, to bych si fakt pomohl.
Okolo kyčle je spousta svalů, které můžou být zkrácené, ochablé, prostě nefunkční… Obyčejný cvik jako je dřep jsem nedokázal udělat, cítil jsem bolest a jako by se to zarazilo o kost. Rozhodně jsem to nechtěl dělat na sílu a „vytlačit si novou kloubní jamku“, to opravdu není dobré, dělat něco proti takovéto bolesti. A nikdy bych to ani nikomu nedoporučil.
Po návštěvě ortopeda jsem si ale řekl „stejně mě nový kloub nemine, tak na co čekat“. Je to jenom na mně, čekání ničemu nepomůže, je třeba něco dělat.
Už v dětství jsme si přece zpívali „Dělání, dělání, všechny smutky zahání“, tak jsem dělal, co jsem mohl. Po roce každodenního cvičení byl cítit pokrok. I když bolest zůstává, pohyblivost se lepší. Opět jsem si ověřil, že nic nedělání mě ničí a sezení ještě víc, ale o tom až příště.
Jak říkal Bob, když ještě neposkakoval s Bobkem mezi hokejovými fanoušky: „Práce šlechtí!“. Tak taky něco dělejte, ať zaženete všechny smutky a pracujte na sobě! Jen dávejte bacha, ať se nepřešlechtíte!