Lamborghini a cesta domů z Itálie

Cesta domů z jižního okraje Toskánska je poměrně dlouhá. Řekli jsme si, že to musíme řádně využít a zastavit se ve Florencii a v Bologni. Jenže únava a touha po domově (hlavně mít tu cestu za sebou) byla velká. Nechce se mi na dvě hodiny stavět v žádném městě, abych viděl jeden most a 2 kostely, to nemá smysl. Bloumání po městě je únavné a celé to musím odřídit sám. Takže měníme plány a rozhodujeme se splnit „malý sen“ Sofii, která teď blázní po Lamborghini. Zastavíme se cestou u fabriky, kde to vyrábí, je tam i nějaké muzeum, ale má být zavřené. Paráda, vyfotíme se u „baráku“ a pojedeme domů. Bylo velmi lákavé zastavit se i u Ferrari, ale byla by to zase hodinka navíc.

Sjíždíme z dálnice a ve srovnání s celou cestou jsme za chvilku u budovy, kde jsme se chtěli vyfotit. Zjistili jsme, že tam proudí davy lidí, vypadalo to jako domluvená podniková exkurze. Nesměle jdeme za bránu a říkáme si „maximálně nás vyhodí“. Překvapení! Je to museum a je otevřené. Další překvapení je vstupné. Na můj vkus je cena vstupného přemrštěná. Ale když splněný sen, tak se vším všudy. Nové „Lambo“ teda kupovat nebudu, ale kdo ví, jestli sem ještě někdy pojedeme.

Několik starších modelů se nachází v přízemí. Nové modely, modernější, jsou vystavené v prvním patře. Sofie je z těchto nepraktických aut, které by nepřežily ani náš nájezd k domu, nadšená. Mně se líbí ty starší modely, kam se vejde více lidí (alespoň čtyři) a mají kufr na věci o objemu větší než pouhých 100 litrů. Jedno takové novější tam měli v podobě SUV Urus. Není to sice můj styl a cena také neodpovídá úplně mému kapesnému. Ale jak říká kamarád „NE, není to drahé, já jen málo vydělávám“. Každý má jiné touhy i možnosti. Já osobně bych těch osm miliónů investoval do plachetnice a pořídil si levnější vůz.

Jasmína už je znuděná, Sofie ještě jednou obchází všechna auta, aby si to natočila. Můžete fotit, točit, ale nesahat. Tak se fotíme, točíme a odcházíme s vědomím, že dnes nic osahávat nebudeme. Už nějakou dobu přemýšlím o koupi nového auta, i když ne zrovna od značky Lamborghini. Sofie věří, že si na to jednou vydělá. Já jí přeju, aby si na to vydělala klidně i dvakrát. Nic není nemožné, to je ale jiná značka a jiný příběh. Ten náš příběh se zatím píše díky šestnáctiletému Fordu, se kterým se vydáváme na 10 hodin dlouhou cestu domů. Máme o čem snít.

Můžeme si představovat „co by, kdyby“. Když má člověk sny a představy, má něco, co může změnit v realitu. A to je ten důvod k životu, který se můžeme pokusit žít podle vlastních představ.