Březen měsíc knihy! Dnes je poslední den této ryze české záležitosti, která má podle všeho v lidech „probouzet vášeň ke čtení“ a rozvinout další motivaci ke vzdělání. Mám pocit, že se této akci věnuje málo pozornosti, že by měla být více propagována, a nejen u nás, ale i za hranicemi. Především by měla pomoci ty hranice překonávat, aby zmizely. Tím zrovna nemyslím, aby zmizely všechny státní hranice a celá Evropa se stala součástí velkého Sovětského svazu podle přání jednoho vůdce, který dokáže ve svobodných volbách získat až 130% hlasů.
Myslím tím hranice představivosti, toho, co je možné a toho, čeho lze v životě dosáhnout. Čtení poskytuje možnost vlastní představivosti, oproti pasivnímu přijímání obrazu filmového zpracování. Já měl tedy bujnou fantazii i bez čtení a filmů. Slýchával jsem to doma, upozorňovali mě na to učitelé, když mě vyrušovali z mého snění a koukání se z okna. Naštěstí jsem příliš nečetl a to byla moje záchrana. Nevím, co bych si počal, kdybych četbou svoji představivost ještě více rozvinul. V mém dětství nebylo takové množství pohádek a fantastických filmů jako dnes. Nebyl jsem omezen cizím obrazem a představami. Bylo to ještě před revolucí, v době, ve které jsem si mohl představovat, cokoliv jsem jenom chtěl.
Vášeň pro čtení prý s věkem klesá a více čtou dívky, než chlapci. Největšími čtenáři jsou děti (především dívky) ve věku 8-9 let. Já to měl přesně naopak. Možná to byla povinná četba, možná volba žánru, která mě nedokázala nadchnout. Přesto jsem měl doma spoustu knih. Všechny jsem přečetl až do strany číslo 5. Některé knihy (s dostatečným počtem obrázků) jsem přečetl celé, například několik knih svázaných z ohníčků, které si táta uchovával z jeho dětství. Co na tom, že většina knih začíná na této straně č. 5, mou lásku ke knihám to nijak nezmírnilo.
Miloval jsem vůni nových knih. Dával jsem si do nich vylisovat bankovky, které jsem dostával od babiček a rodičů k narozeninám. Všechny vydělané peníze za sběr, za vrácené láhve, za ovoce a bylinky jsem směnil za papírové. Pokud možno na stokoruny. Dělal jsem si z nich doma „chodníčky“ a procházel jsem se z jedné místnosti do druhé. Chodil jsem po cestě „dlážděné penězi“. Získal jsme tak již v útlém dětství kladný vztah ke knížkám. Později i k té vkladní, kterou nám založili rodiče a kterou jsem mohl vybrat v den své plnoletosti. Dnes už „žehlí“ peníze bankomat.
Bylo to asi v šesté třídě, kdy jsme dostali možnost volby – vybrat si povinně volitelnou knihu. Zaujala mě stará kniha s pevnou vazbou a obrázkem lodi v oceánu, za kterou zapadá slunce. „Nalezenec v oceánu“, kniha mého otce, jako památka na jeho otce, který zemřel, když mému otci bylo 8 let. Mně bylo 21, takže je to kniha předávávaná z generace na generaci, z dědy na otce, z otce na syna. Já ji doufám ještě tak 50 let nikomu nepředám.
Kupodivu jsem ji tehdy přečetl celou, snad první a jediná kniha, kterou jsem přečetl od začátku do konce. Sám jsem napsal popis do čtenářského deníku, namaloval krásný obrázek a dostal za 2. Paní učitelku nenadchlo příliš mé písmo, ale to bylo tím, že krasopis už se v té době neučil.
I tak to byla moje nejlepší známka ve čtenářském deníčku. Od té doby tvořím věci sám za sebe, nesnažím se to dělat jako někdo druhý. Vím, že nejlepší jsou věci, které si udělám sám. Inspirace je skvělá, když chcete zjistit, jak to dělají druzí, a pak se vydáte svojí cestou.
Inspirujme děti ke čtení a ukažme jim krásu knih, aby si našly svoji cestu k tomu, co budou číst. Věnujme čas četbě i dětem, více než jen jeden měsíc v roce.