Čistý řez

Líbí se mi, když ukrojím rovný krajíc chleba. Když je nůž dostatečně ostrý, aby se chleba při krájení nemačkal a plocha byla rovná. Je to rituál, jako každá příprava na něco posvátného. Vždyť je to prý boží dar. Je mi jedno, zda je chleba z kvásku, nebo z kvasnic. Zda je z bílé mouky, nebo celozrnné. Hlavně aby byl správně propečený a nelepil se na nůž.

Ta chvilka soustředění, kdy vyměřím tloušťku krajíce a pak nůž zajede do kůrky, okamžik, kdy nejvíce záleží, pod jakým úhlem ostří projde chlebem, aby byla zachována symetrická vzdálenost obou ploch. Vedu řez jistou rukou jako Mijamoto Musaši, známý to japonský šermíř (viz Kniha pěti kruhů). Nic jiného není, vnímám jen svůj cíl. Mám v hlavě jedinou myšlenku na krásně ukrojený krajíc, který ve mně vyvolá pocit pohlazení na duši.

Jenže to bych musel krájet po sobě a ne po někom, kdo to ledabyle upižlal tím nejmenším a nejtupějším nožem, který byl po ruce. Pak ten krajíc vypadá, jako když se ze střechy dívám na severní stranu Pálavy. Máslo těžce roztírám přes několik vrcholů a úbočí skal. Med z něho stéká dolů, jako byste ho dali na sekyrku.

Říká se: Dvakrát měř, jednou řež. V tomto případě se mám chuť zachovat spíš podle pořekadla Dvakrát řež, jednou hřeš. Nejspíš je to hřích plýtvat chlebem, ale někdy je lepší udělat v životě jeden řez navíc a zbavit se toho, co vás omezuje a bere ten hřejivý pocit, to pohlazení na duši. Zakousnout se s tímto pocitem do něčeho, co máte rádi a co vám dává potěšení, to opravdu stojí za to.