Dárkový poukaz

Dárkové poukazy jsou úžasná věc. Nejdřív udělají radost tomu, kdo je kupuje, že má splněno a že potěší svého blízkého. Současně je potěšen i prodávající. Následně se raduje obdarovaný, u kterého se však počáteční radost a nadšení brzy mění na pocit nejistoty a zjišťování co, kde, kdy a jak… a nakonec možná i proč. Pak následuje období zapomnění a odkládání. Je to období, které přináší trochu nejistoty i prodávajícímu. Kdo a kdy přijde? Nechávají to opravdu všichni na poslední den platnosti?

Poznal jsem to z obou pohledů. Loňský prodej dárkových poukázek na měření tělesného složení na Inbody 230 mi dal jako poskytovateli také pocítit zároveň radost i nejistotu. A připomněl mi mé zážitky s dárkovým poukazem na thajskou masáž od mé budoucí manželky. Tehdy jsem zažíval stejné období odkládání na vhodnou dobu. Nikdy není vhodná doba. Máte-li poukázku, využijte ji hned!

Tehdy mi bylo třicet. Chtěl jsem poznat příbuzné v Argentině a udělat si tam pár výšlapů. Přeci jen je to velká země a alespoň tam trochu zhubnu, než se vrátím, řekl jsem si. Absolvovat masáž bude lepší, až budu zpět. Ano, je to velká země, a proto jsme všude jezdili autem a také ochutnávali místní speciality. Jediné kalhoty, které jsem s sebou měl, nešly po šesti týdnech zapnout. Jen díky koženému opasku jsem nechodil nahý. A tak ani po návratu jsem se na masáž necítil. Teď, když jsem jak koule a tak nepohyblivý, protože jsem několik týdnů necvičil? Ne, teď opravdu ne.

Uběhlo dalších pár týdnů, během kterých jsem téměř každý den zůstával v práci přesčas, abych odpracoval dny volna, které mi šéf poskytl navíc, jelikož celý výlet do Argentiny moje dovolená nepokryla. Teprve po dlouhé době jsem měl čas si zajít i na trénink. Jenže konec platnosti poukazu se rychle blížil. Už nezbývá čas – teď nebo nikdy. Teď? Když, se cítím jako koule, mám zkrácené svaly a navíc ztuhlé po přehnaném tréninku? No, to vážně příhodnější chvilka na masáž už nebude.

Vcházím do salónu. Už ve dveřích vytahuju poukázku a s pozdravem s ní mávnu před recepční. Za okamžik si mě vyzvedává masérka, která ještě netuší, že to bude její životní výkon. Také nic netuším. Nevím, co mě čeká, jak to chodí ani kolik si toho mám svléknout.

Kdo si vzpomíná na to, jak jsem stydlivý, tak mě jistě chápe. Thajská žena ukazuje na kumbálek a pokyne, ať vejdu. Skvělé, mám rád jasná gesta. Nastala mírná úleva. Jenže ona zůstala za dveřmi. Aha, asi šatna. Ale co teď? Stojím tam, po chvíli vyjdu a ptám se, co si mám vzít. Vracím na místo župan, který je pro jiné klienty a oblékám úzké modré kalhoty, snad pyžamo, u kterého si dokážu v mžiku zauzlovat šňůrku, díky které to na mně má držet. A to vše zvládnu dříve, než zjistím, že bych si rád odskočil.

Konečně. Paní se dočkala svého denního chleba. Taky se tak cítím, jako pořádně nakynutý bochník. Dokud jsem jen ležel, mělo to klidný průběh. Jenže pak přišlo to, co thajskou masáž dělá thajskou masáží. Už si příliš nevzpomínám na pořadí všech technik, které se snažila, chudák masérka, na mě aplikovat. V hlavě mi ale zůstal navždy vrytý zoufalý pohled jejího obličeje, když se snažila překřížit mé končetiny z jedné strany těla na druhou. „Mission impossible!“ Ani Tom Cruise by nezvládl překonat odpor, které kladly mé zkrácené a zatuhlé svaly.

V její tváři bylo vidět vyčerpání, vrásky se zvýraznily, na čele vyrazily kapky potu, až to vyvrcholilo hlasitým povzdechnutím „stone man“. Takto už vzdychala pokaždé, když se sešly naše pohledy. Hledím raději do stropu. V tom mě přistane na tříslech její loket, aby tu ztuhlost rozmasírovala. Aniž by se zeptala, jako v tom vtipu o krejčím, do které nohavice si ho dávám, přišpendlila mé mužství ke stehnu a mnula a mnula… „stone man“. Nezmůžu se na víc, než koukat dál do stropu. Teď už máme orosené čelo oba dva.

Musím říct, že v těchto partiích jsem rozhodně „stone man“ nebyl – před tím, ani dlouho po jejím zásahu. Po skončení se se mnou loučí jejím oblíbeným slovním spojením. Odchází na svoji nejdelší pauzu ve své kariéře, pokud tedy neodešla rovnou do důchodu.

Taky se mi těžko odchází. Účinky masáže se na mně začínají projevovat téměř okamžitě. Už během pití čaje na recepci, který je součásti návštěvy, na mě doléhá únava. Po příchodu domů už nejsem schopný pohybu. Pár dní jsem se cítil jako po prvním maratonu. Tehdy jsem si také říkal „už nikdy“. Později jsem se raději zapsal na běh o jednadvacet kilometrů delší s příznačnějším názvem „Brněnský masakr“. A to jsou také slova, která si vybavím spolu se zoufalou tváří masérky, když se řekne: thajská masáž.

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře