Dívčí válka

Jsem nejmladší ze tří kluků. Byl jsem zvyklý se i porvat, přestože jsem byl klidný a tichý. Jenže po svatbě můj klid narušilo ječení a brečení mých dcer. Způsob, jaký volí holčičky, aby získaly, co chtějí nebo se ubránily tomu, co nechtějí, je od rvačky na míle vzdálené. Od malička je na nich vidět, že „ženské zbraně“ jsou vrozenou záležitost a jsou postupně už jen zdokonalovány.

Co se škádlívá, to se rádo mívá. Jenže mé uši na tyto „decibely lásky“ opravdu nejsou stavěné. Mé hlasivky pro změnu nemají takový výkon, abych je překřičel. Tak občas stojím paralyzovaný mezi těmi děvčátky a v očích mám slzy, které mi vyhrknou z toho, jak mě škrábe v krku z pokusu o hlasitý zákrok. A zleva i zprava mi řve do ucha každá z mých dědiček. Tyto dovednosti po mně určitě nezdědily, ale podle hukotu v hlavě mám pocit, že jejich dědictví se už blíží.

Ne, z tohoto asi nevzniklo spojení „něžné pohlaví“. Ani se nepokouším odhadnout, jakým lidským smyslem byla tato skutečnost zjištěna. Ušima rozhodně ne. Nechápu ani, z čeho zjistili, že muži jsou silné pohlaví. Když se mi dcera vzpouzí v náručí a já to tříleté dítě nejsem schopný udržet, tak se také zrovna silný necítím.

Naopak děti dobře znají naše slabiny a v tomto případě na pohlaví nezáleží. Jakmile něco nežádoucího provedou, třeba skočí do kaluže, popíšou zeď, nebo mi nechtěně několikrát po sobě skočí do rozkroku, tak se pak na vás podívají krásnýma velkýma očima a ještě se roztomile usmějí. Tím odzbrojí každého, kdo má kousek citu v těle. Ať je to holčička nebo chlapeček, těžko jim pak k tomu můžete něco říct. V této chvíli vážně na pohlaví nezáleží, v této chvíli už totiž upřímně nemám koule na to, abych jim něco vyčítal.

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře