Dokud mají tátu…

Posledně jsem se zmínil, že děláme spoustu věcí pro děti a snažíme se s nimi držet krok. Občas mám pocit, že pro ně děláme zbytečně moc a mohly by být v mnoha věcech samostatnější. Ve srovnání s generací našich rodičů jsme v jistých ohledech měkcí. Je to tím, že na některé věci z dětství nerad vzpomínám a rád bych, aby moje děti měly jiné vzpomínky. Ale abych mluvil za sebe, a ne za manželku. Já jen nelpím na některých věcech, které pokládám za nepodstatné. Nezáleží mi na tom, co si holky oblečou a jak to vypadá. Většinou. Pro mě je důležité především to, jestli je zima, aby měly teplé oblečení, ať už jakkoliv barevně šílené a v létě zase odpovídající teplotám, ale nebyly úplně nahé.

Obliba kapsáčů a flanelek stoupá, takže nahota nám rozhodně nehrozí, to dřív přijde úpal. Někomu se to může jevit jako, že mají spoustu volnosti, já jen nemám potřebu mít všechno pod kontrolou. Ať si každý myslí své, ale na spoustě věcí vůbec nezáleží a je to jen ten pocit, protože jsme to řekli, tak to tak musí děti udělat. Jenže děti mají svoji hlavu, a proto vznikají třenice mezi nimi a dospělými. I já jsem měl díky své výchově svoji hlavu. A po několikaleté nemoci, kterou můj otec prožíval a my s ním, se má hlava stala ještě více svou. Po jeho odchodu se má hlava oprostila od spousty věcí, které většina lidí považuje za normální a můj přístup k životu se velmi změnil. Proto mi lidé často nerozumí.

Chtěl bych jen krátce vzpomenout na mého otce, protože právě dnes, na den přesně to je 25 let, co jsme zůstali bez něj. Některé vzpomínky se už vytrácejí, některé věci si můžeme jen představovat. Jaké by to bylo, jaký by byl děda. Vím ale jistě, že mé děti budou mít úplně jiné vzpomínky na dětství. Vím také jistě, že máme spolu úplně jiný vztah a vzájemnou vazbu, už jen proto, že to jsou holky, ale více díky mému přístupu.

Jako každý jsem chtěl zdravé, chytré, hezké a šikovné děti. Aby byly v pohodě, sebevědomé, dokázaly si říct jasně, co chtějí. Mám, co jsem chtěl. Všechno samozřejmě výchovou neovlivníte, něco si můžete vymodlit a jen doufat, že to dobře dopadne. Někdy si říkají až moc. Čím jsou starší, tím jsou neodbytnější. Jako s tím youtube kanálem a dalšími věcmi, které se týkají internetu, mobilů a Lamborghini!

Lamborghini, černé, nebo červené. To je poslední přání naší dcerušky. Já si vystačil se žlutým Žigulem, ale to jsem byl o 10 let starší než ona a taky jsem neměl ten youtube kanál. Prý si na to vydělá. Pravda je, že dnes jsou jiné možnosti! Proto jí její sny neberu, jen jí vysvětluju, že to chce trochu pravidelného úsilí, a že to nebude přes noc. Určitě ne přes tu dnešní.

A pak, nevím proč, jsem jí řekl, dobrá, tak já ti s tím pomůžu a ty mě svezeš, až si ho koupíš. Sofie byla nadšená a vzala to jako velkou příležitost. Já se nad tím zamyslel ještě jednou a vzal jsem to také jako příležitost, jak dělat „Hovory z lan“, které jsem začal, a také trávit společně více času. Vůbec nezáleží, jestli mě sveze ona v Lamborghini, nebo já ji v Žigulovi, obojí bude jistě nezapomenutelná jízda. A o to přeci jde – o nezapomenutelné chvilky, třeba s vlastní dcerou, nebo tátou, dokud ho mají.