Existence nebo potěšení?

I když jsem king jen pro své děti, začal bych slovy: „Měl jsem sen…“  A tento týden se mi vyplnil. Je tomu již 25 let, co jsem se začal učit francouzštinu. Od té doby sním o tom, jak se budu procházet po francouzských městech a mluvit s lidmi jejich jazykem.

Byli jsme pokusná a jediná třída na učilišti, která měla francouzštinu. Ostatní se učili anglicky nebo německy. Proč francouzština? Proč ne! Proč si během frézování nečíst Malého prince v originále, zatímco fréza zabírá šponu? Není nad to se trochu zaobírat filozofickými otázkami a přemýšlet nad tím, co nám Antoine de Saint-Exupéry chtěl svým dílem říci.

Proč neotočit o 180°, z východu na západ, a nerozšířit si obzory? Základní škola mě jazykově připravila jen na četbu sovětských velikánů jako je Boris Nikolajevič Polevoj a jeho Příběh opravdového člověka, který na mě v mém dětství udělal nezapomenutelný dojem a zanechal ve mně pocit, že vše jde, když se chce. I když musím přiznat, že filmová verze pro mě byla mnohem příjemnější volbou. Tehdy jsem ještě nebyl takovým čtenářem jako dnes. Když jsem byl pak starší, objevil jsem i jiné ruské spisovatele. Trochu mi to trvalo, neboť až na střední škole jsem poznal, jak je krásný pocit číst, protože chci a ne proto, že musím psát čtenářský deník.

V těchto šťastných letech dospívání, jsem se shlédl v tom, o čem psal François Villon v románu Navzdory básník zpívá. Byl to tedy oříšek, téměř šest set stran pro mě představovalo tak trochu science fiction. Po několika měsících jsem to ale přečetl (tyto dvě slova se správnou výslovností 😀 ), a tak jsem se s mírným zpožděním dostal zase zpět k ruské literatuře. Název knihy Umění sebevlády, které napsal Vladimir Lvovič Levi, mě zaujalo náhodou svým názvem během hledání četby, jak na uspávání dětí. Hned na to si můj zájem získala i další z jeho knih s názvem Myšlení, děj neznámý. A to mě přivádí zpět na začátek a také to tomu odpovídá. Proč to trvalo 25 let, než jsem se dostal do Francie? Protože myšlení je opravdu děj neznámý.

Zatímco ruštinu jsem občas použil při konverzaci s rodinným přítelem, tak francouzštinu jsem se jen spoustu let učil pro budoucí případy. Četl jsem knihy, články, poslouchal rádio a chodil na soukromé lekce. To vše bez praktického využití. A najednou stojím na letišti s letenkou do Lyonu, ve chvíli, kdy moje slovní zásoba a mé schopnosti plynně mluvit francouzsky jsou již minulostí, a sleduju lidi čekající na svůj let. Dívám se na to, jak je snadné někam letět. Jak málo stačí k tomu, abych se dostal, kam chci.

Během přemýšlení vyšlo najevo, že mé myšlení není až tak děj neznámý. Mé myšlení se celou dobu stará o existenční věci jako je studium, zaměstnání, dům a zajištění rodiny. Toto myšlení však zapomíná nebo dokonce potlačuje věci zážitkové. Tak mě až napadlo, k čemu je existence bez zážitků a potěšení, bez toho, aby člověk něco prožíval. Má to vůbec nějaký smysl?

Ne nadarmo se říká – co oči nevidí, to srdce nebolí. Dokud člověk neopustí svůj dům (a neporuší svůj klid), nezjistí, co mu chybí. Někdy může být velkým zklamáním, že už jste to neudělali dřív. Možná dojdete ke zjištění, že je to naopak – že zážitky a potěšení podporují existenci.