Jak číst dětem, aby se něco přiučily

Každý den před spaním čteme holkám pohádky. Lehnou si do postele, přitulí se a nadšeně poslouchají příběhy o zvířátkách, vílách, skřítcích i lidech. Je to krásný rituál, který má dětem pomoct usnout. Jak už víte, na naše holky to sice nepůsobí, ale stejně jsou to hezky strávené okamžiky, které si užíváme.

Pohádky jsou úžasná věc. Děti se díky nim učí rozvíjet svoji fantazii a soustředit se, rozšiřují si nenápadně slovní zásobu a také se učí rozeznávat mezi dobrem a zlem.

Máme doma spoustu pohádkových knížek a mezi nimi i jednu, která je tak trochu i pro dospělé. Tato kniha Krátké pohádky pro unavené rodiče, kterou napsal Michal Viewegh, mi byla doporučena už před dvěma lety. V té době jsem s tím názvem cítil jisté souznění, a tak nám ji Ježíšek přinesl pod stromeček. Jsou to příběhy o mamince, tatínkovi a dvou holčičkách Sáře a Báře. Vtipné povídky psané pro děti jsou občas proloženy doplňujícím textem, který je vytištěný jinou barvou a určený pouze rodičům. Nevýhodou je chvilka ticha, která nastane, když si tento úsek chcete přečíst. To se hned ozve: „Tak čti! Proč nečteš?“.

Bylo období, kdy starší Sofie nechtěla číst nic jiného. A tak se stalo, že jsme odjeli na nákup, babička hlídala a Sofie si řekla o přečtení pohádky z oné knížky… Po návratu z nákupu vchází manželka do pokojíčku a slyší, jak babička čte: „No jo, je to tak. Zbouchnul jsi blonďatou čičinku, ty kanče.“

Babička zkrátka nedělala zbytečné „tiché pauzy“, a ačkoliv Sofie normálně nevydrží v klidu sedět ani u pohádky, tentokrát poslouchala zcela bez hnutí (a možná i bez dechu) a maminka už stačila jen podotknout: „To, co je modrým písmem, se nečte nahlas, babičko!“.

Z toho plyne, že když včas nepoučíte babičky, poučí se Vaše děti…

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře