Je mi čtyřicet a nikdy jsem se takto necítil!

První myšlenkou bylo napsat, že jsem se nikdy necítil líp. Jenže pak jsem se nad tím hluboce zamyslel a musel jsem to změnit, jako spoustu dalších věcí ve svém životě. To je teď moje doména, můj status – hluboce se zamýšlet. Zákon schválnosti je, že chvilky hlubokého zamyšlení přicházejí nečekaně a téměř výhradně, když na mě začne mluvit manželka.

Já samozřejmě dokážu komunikovat i v tomto stavu zamyšlení a manželce odpovím na všechno mé „hmm, hmm“. Manželka však nemá pochopení, když se jí ptám o pár sekund později na některé věci, o kterých jsme právě „mluvili“. Vážně si nejsem vědom toho, že by se mnou mluvila o tom, co bude dělat k obědu. Pamatuju si jen, že oběd bude. Nebo že bude prát to prádlo, které ji nesu, když právě doprala pračka.

To je důvod, proč musím napsat „nikdy jsem se takto necítil“. Ve dvaceti letech jsem byl na dovolené v Chorvatsku a cítil jsem tam nesmírnou svobodu, že mi teď po maturitě, s modrou knížkou v kapse a potvrzením o přijetí na vysokou patří celý svět. Seděl jsem na lavičce, pozoroval místní krásky v bílé uniformě a uvědomil si, že můžu jít kamkoliv a dělat cokoliv. To bylo poprvé a naposledy, co jsem se takto cítil. Vrátil jsem se domů a další roky jsem zůstal spoutaný, nejen studijními povinnostmi.

Tehdy u moře jsem se cítil úžasně, jak se jen člověk může cítit na dovolené beze všech povinností. Ale nemůžu říci, že líp než teď. Každé období má své skvělé stránky, ale i svá omezení. Nikdy se nebudu cítit stejně, protože už nejsem sám. Mám rodinu a je to jiné.

Mám za sebou první týden jako čtyřicátník. Týden dovolené, která byla zároveň poslední v mém zaměstnání. Ve stejném týdnu jsme se také rozloučili s dědou, čímž jsme se stali s bratry nejstarší mužskou generací v rodině. Byl to týden, který se už nikdy nebude opakovat, o kterém s čistým svědomím můžu prohlásit: „Nikdy jsem se takto necítil!“.

Kdysi před lety se babička a děda „domluvili“, že umřou spolu ve stejném věku. Děda, mladší o dva roky než babička, tak po dvou letech vdovského života, v 95 letech, odešel ve stejném věku a dostál tím svému slibu, jak zřejmě kdysi potvrdil svým „hmm, hmm“.

Je to poučení, že sliby se mají plnit. A také, že je třeba si ze všeho vzít jen to důležité pro život.

A proto, když mi někdo říká věty typu „uvědom si, že už nejsi nejmladší“, „nejsi už trochu starý na blbiny“ nebo „máš nejlepší roky za sebou“, odpovím mu své „hmm“ a uložím do paměti to nejdůležitější: „Uvědom si, že na blbiny máš nejlepší roky!“. A to platí v každém věku.