Je to otázka smíření

Přiznám se, že se nerad vzdávám. Ať už čehokoliv, kohokoliv, nebo sám za sebe jako osoba. Nerad se vzdávám staré obnošené košile nebo myšlenky na něco, čeho bych rád dosáhl. Mám v hlavě pár představ, které nechci opustit. Stále si myslím, že přijde můj čas a daná představa se naplní. Těžko se smiřuji s tím, že by to tak nebylo. Někdy nechci připustit, že některé situace a potíže se týkají i mě. Jednou z věcí, které jsem se nechtěl vzdát, byl můj žlučník.

Málo spánku s dětmi, s tím spojený velmi nestálý režim, a poměrně stresové zaměstnání podpořily růst žlučových kamenů. Během sedmi let jsem se ocitl několikrát před rozhodnutím, zda operovat či ne. Nedokázal jsem přijmout vyjmutí žlučníku jako jedinou možnost léčby u nás. Arogance některých bíle opláštěných mi k tomu nepomáhala. Hýčkal jsem si tedy 2 žlučníkové kameny třícentimetrové velikosti.  Občas jsem nevěděl, zda mě píchání v boku po třicátém kilometru běhu způsobuje žlučník, nebo špatná kondice.

Stal jsem se „odborníkem“ na žlučník, abych ho uvedl do původního stavu. Upravil jsem svou životosprávu a stravoval se podle doporučení odborníků. Bylo to marné, proces zkázy byl nastartovaný.  Nezachránila to ani tchynina svíčková na Boží hod. Už jen kousek cukroví a mé novoroční předsevzetí „vyřešit své zdravotní problémy“ se nezadržitelně naplňuje. Silvestrovské oslavy jsou bez pití a jídla. Říká se „jak na Nový rok, tak po celý rok“, proto se držím doma s rodinou a za břicho. Jen doufám, že tuto bolest nebudu prožívat celý rok a že se někdy během roku najím.

Druhý den v roce odjíždím tiše na pohotovost. Doma ještě všichni spí a já už mám dobrou zprávu. Sono odhalilo, že se mi podařilo kameny znatelně zmenšit, téměř odstranit. Zánět žlučníku však ne a jeho patologické změny už vůbec. Tentokrát mi daly na výběr více možností než jen operaci. Sám jsem tím byl překvapen a před lety bych to ocenil. Možnosti jsou jedna věc, doporučení je věc druhá a pak je tu realita. A s tou realitou jsem se pomalu začal smiřovat a snažil jsem se to přijmout za své. Dám vám na výběr, co byste si vybrali? Žít bez žlučníku, nebo umřít se žlučníkem?

Smíření přichází ve chvíli, kdy už není jiná možnost. Proto se většina lidí před smrtí nakonec smíří s tím, jak to je. Možná byla jiná možnost, možná by to přešlo a měl bych zase dva, tři roky pokoj. Tomu jsem však nevěřil a nechal jsem tomu volný průběh. Zapomněl jsem na všechny své pocity, zásady a další ješitnosti mého života a přestal o tom přemýšlet. Vypnul jsem! To je jediná věc, která mi pomáhá „vypnout tok mých myšlenek“, nemyslet na mé plány, přání, na všechno „co by, kdyby“, nechat všechno kolem sebe plynout a smířit se s tím, jak to je, kde jsem, jaký jsem a kdo jsem. Smířit se s tím, že se blíží další narozeniny! Tento den nastává ještě větší hodnocení mého života, než na Nový rok, a o to více je potřeba smíření. Smíření se s realitou, která nikdy není podle očekávání.

Proto nic neočekávám a jsem smířený s tím, že ne každá hozená rukavice v životě, musí být zvednuta!

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře