Ještě víc on-line, než jsme mysleli!

„První vlna, druhá vlna“… tato slova mám spojená s probíhající pandemií. Stejně tak další opakující se zprávy a oznámení, která se k mým uším a očím dostanou jen vzácně. Jednak mě nezajímají, ale především proto, že mezitím se zvedla ještě jedna, mnohem větší vlna, na které se držíme zuby nehty. Zvedla se obrovská „on-line vlna“, která nás drtí ze všech stran a dokázala nám zaplnit všechen čas. Když přišla první vlna „covyku“  (tímto způsobem prý v Hollywoodu označuji páry – a covid chodí do jisté míry s povykem), tak nás on-line výuka jen lízla a byla to taková zkouška nepoznaného.

Dobrodružství pro malé dítě, že má logopedii, a přesto sedí doma. Byla to ukázka toho, jak domácí prostředí umožňuje se dítěti předvést takovým způsobem, kterého jde v ordinaci jen těžko dosáhnout. A to myslím v tom dobrém slova smyslu.

Také druhá vlna dala příležitost se dětem předvést takovým způsobem, jaký nechá na rodičích následky, které také nelze za normálního stavu dosáhnout. Vlna, o které se mluvilo a všichni věděli, že přijde, přesto se na ni nikdo nepřipravil. Ze dne na den jsme obdrželi přístupy k účtům a ráno jsme už byli všichni na on-line vlně školního vysílání.

Přimět děti, aby vnímaly tento styl výuky a soustředily se na to, co se děje, je náročné. Ještě náročnější je uspět následně s dalším učivem. Do toho nám přichází další pozvánky na on-line výuku a setkání. Online balet, on-line turistický kroužek, on-line babička, on-line děda, on-line konzultace s klientem. Také on-line pohovory, protože jeden on-line klient náš rodinný rozpočet nezachrání, když nám nařízená omezení v podstatě zrušila činnost a na kompenzaci nemáme nárok.

Slovo „on-line“ se pro mě stalo synonymem pro pupeční šňůru. Přesně tak se totiž cítím po týdnech strávených s dětmi a bez možnosti úniku. Možná je to tím, že jsem jim intenzivně věnoval několik předchozích let a už jsem chtěl dělat také jiné věci. Ale holky vypilovaly naše soužití k dokonalosti. Doslova k nám přirostly. Tak jako jmelí na strom, které si vesele kvete, zatímco strom vysává.

Už nám s manželkou došli síly, neustále jim něco vysvětlovat, utěšovat, nutit je, aby dělaly, co mají, aby si hrály jinde a hlavně tišeji… Prostě ráno vstanu s otlačeným schleichem na zádech, postavím vodu na čaj a cestou do koupelny opatrně sahám na kliku, abych si nepropíchl ruku o drát, na kterém je jako vánoční ozdoba zavěšený keramický hrníček pro panenky.

Drát původně dostaly, aby si mohly vytvarovat laso pro honáka, laso, které zůstane v pohybu.

V koupelně prohrábnu malá stvoření z kinder vajíček, abych našel pastu. Když se vrátím do kuchyně, posunu lego, abych si měl kam položit prkénko. Potom odsunu petshopáky ze spodních dvířek mrazáku, abych se dostal do ledničky, odkud následně musím vyndat lolku, koupající se ve studené vodě, díky které mění barvu. Teprve pak mám přehled o obsahu lednice. Když ji zavřu spadne na mě spousta papírů a obrázků, které svojí tíhou překonaly sílu magnetů. Položím si talířek s jídlem na stůl a jdu se obléknout. Mezi tím mám talířek obskládaný malýma petshopákama, které přišly o svůj domov u lednice, a můj čaj slouží jako napajedlo pro několik koní. Jednoho z nich stále cítím na zádech. Má židle je obsazená panenkou, která to všechno řídí…

Nemohu se zbavit pocitu, že ve skutečnosti jsme my ty panenky a někdo řídí nás. Bohužel si o tom nemůžeme s manželkou povykládat, protože mezi námi leží děti. Sice jsem odeslal manželce alespoň zprávu, ale přes veškeré mé snažení musím bohužel konstatovat, že více než deset let starý Sony Ericsson odkaz na meet on-line spojení nepřijímá.