Jste fajn mladý lidi!

Vzpomínky jsou záhadná věc. Vůbec není jasné, který okamžik vám utkví v paměti. Jaká gesta budete vidět před očima. Nebo jaká slova vám budou znít až do konce života v uších, jako by to bylo včera. Nejhezčí jsou ty vzpomínky, které vás donutí k úsměvu nebo vás dokonce nahlas rozesmějí uprostřed ulice, nejlépe ve velkém davu, který na vás pak civí a nechápe, proč se z ničeho nic tak smějete, když nemáte na uších sluchátka, nekoukáte do mobilu ani nečtete knížku.

Pak je tady ale i jiná kategorie vzpomínek. Třeba vzpomínky na to, jak jste se vy zachovali před někým a on si vás tak pamatuje. Ty nejspíš nebudou tak docela úsměvné, za to na ně dokážete myslet déle než ten člověk, který to zřejmě ani nevnímal. A vy přitom stále dokola přemýšlíte, co si dotyčný asi myslí. Mám plnou hlavu podobných vzpomínek, u kterých dostanu zvláštní pocit, že bych to rád změnil. Místo toho si na uklidněnou vždy řeknu, že v mnoha případech se vlastně trápíme sami, protože ten druhý vůbec zřejmě o ničem neví a možná nikdy nevěděl. Obzvlášť po dvaceti či třiceti letech, kdy už má skoro fousaté děti. Ty člověku pomůžou zapomenout na hodně věcí. Mně skoro pomohly zapomenout na vlastní jméno.

A to jsou možná ty pravé chvíle, kdy se o nic v životě nesnažíte, a kdy vypustíte něco, co vůbec nevnímáte jako zásadní informaci. Někdo jiný to však vnímá, možná dokonce velmi intenzivně a má námět na přemýšlení na dalších několik dní, měsíců, let… Stačí říci jednu větu, a aniž byste to tušili, zůstane v paměti příjemce na věky. A to je asi tak doba, která uplynula od naší poslední pořádné dovolené. Letos to už bude deset let, kdy jsme ještě jako svobodný pár vydali na krásnou bezstarostnou dovolenou do Řecka. Byl to úžasný čas, plný zážitků a vzpomínek.

Mám chuť popsat všechny vzpomínky, při kterých nás minimálně jednou ročně bolí břišní svaly. Nekončící záchvaty smíchu bych vám rozhodně přál. U jedné vzpomínky se sice smíchy nepotrháme, ale zato se nám vrací častěji než jiné. Během zpáteční cesty jsme si vyměňovali mailové adresy s jedním manželským párem. Ti dva měli už studentská léta očividně za sebou o mnoho déle než my, ale s technikou byli na stejné úrovni. Mobil se jim podařilo utopit v moři a foťák přestal fungovat hned na začátku dovolené…  a tak nás poprosili, abychom jim alespoň pár fotek poslali. Při loučení se na nás pán vděčně usmál a pronesl památnou větu: „Jste fajn mladý lidi!“.

S touto vzpomínkou žijeme a hlavně s těmi slovy souzníme už deset let. Věřím, že i za mnoho a mnoho let nám ještě budou znít v hlavě, protože to tak je a chceme se tak cítit. Snad se cítíte stejně a občas se vám povede říct něco pěkného někomu ve svém okolí nebo naopak od někoho uslyšíte něco příjemného vy. Užívejte si tyto pěkné chvilky už jen proto, že jste „fajn mladý lidi“!