Když si táta plní sny, tak létají třísky!

Před mnoha lety jsem chtěl udělat pěkný pokojíček, který by dělal dětem radost, až se jednou ožením a budu je mít. Jenže, co nezvládnete před svatbou, to se už těžko dohání. Než jsem si splnil své představy o dětském pokojíčku, který by byl současně dětským hřištěm se spoustou zajímavých zákoutí, tak jsem se oženil. Nevím, jak to funguje v registrovaném partnerství, ale když žijete s partnerem opačného pohlaví, tak se domluvy a vůbec celá komunikace někdy dost komplikuje. Žena má „ženský názor“ a muž má zase „mužský názor“ a díky tomu se (ve srovnání se samotářským životem) některé věci protahují. S manželkou nemáme jednostranně dominantní vztah a vzájemně se vnímáme a respektujeme. Proto je někdy snadnější věci, v nichž se neshodneme, odložit. Jakmile uplyne pár týdnů, měsíců nebo let a manželka se konečně ztotožní s mou vizí nebo rezignuje a řekne, ať si to udělám po svém, je ta nejvhodnější doba na to vlítnout. To pak po několikaletém odkládání je realizace otázkou dnů, hodin, někdy i minut.

Tentokrát jsem i já přehodnotil své představy a opustil jsem myšlenku na úpravu pokojíčku s trámovím a dřevěným stropem. Držel jsem se už jen myšlenky o posteli nad zemí, která bude prostorná a umožní využít místo, které pod ní vznikne. Náčrtek, který jsem manželce ukázal, v ní vzbudil jisté pochyby a nové debaty.

„To bude strašně vysoko!“ – „NE, nebude.“ – „Nedělej tam tu dřevěnou plochu, bude pod tím tma!“ – „NE, nebude.“ – „Myslím, že bude lepší to nechat udělat truhláře.“ – „NE, nebude.“

Už jsem měl namále, ve chvíli, kdy jsem myslel, že mi dojdou argumenty a nebude mi stačit má slovní zásoba, tak obhajoba mého budoucího díla obstála. „Víš co – dělej, co umíš, kdyžtak koupíme palandy.“

Když jsme se tak krásně a jednomyslně domluvili, nakoupil jsem dřevo a pustil se do práce. Zkrátil jsem trámy a donesl je do pokojíčku, abych měl představu o celkovém rozložení. „To je strašně velké a mohutné!“ podpořila mě manželka v mé práci. Ano, to jsou vzpěry. Jsou silné, protože v nich budou osazení na příčné trámy nesoucí rošty s matrací. Popsal jsem jí svoji jasnou představu. Jen mám podezření, že žádná žena (včetně mé manželky) nevidí svému muži do hlavy, nevidí ty jeho představy, které on vidí tak jasně a je přesvědčen, že ona to vidí stejně.

Vyměřil jsem si to a pak začalo řezání. A je rozhodnuto, o výšce, šířce i dalších rozměrech. Teď už to nezměním. Utíráme obroušené trámy a skládám je na koberec. Holky jsou nadšené, je to změna, mají po čem skákat a kam schovávat hračky.

Začínám trámky skládat do sebe a postel dostává základní tvar. Manželka oněměla. Že by ticho před bouří? „Ty jsi mi ukazoval, že to bude jen po sem!“ ukazuje o kousek blíže ke kolmé stěně. „NE, možná je to delší jen o kousíček, díky těm trámkům. Sotva tak patnáct centimetrů, to nic není.“ Manželka už nic důležitého neřekla, jen že mi to jednou připomene, že „sotva patnáct centimetrů“ nic není. Nabitý sebevědomím pokračuju.

Musím říct, že některé věci šly díky přípravě výřezů lépe, než jsem čekal. Něco se dokonce zjednodušilo během montáže. Některé úkony, jako uchycení polic, jsem díky náhodě vymyslel jinak a mám z toho lepší pocit než z původního záměru. Manželka taky postupně získala jiný pocit, když jsem celé dílo dokončoval. Při obhlídce horní části jen volala: „To není fér, já chci taky takovou postel! To není fér, proč mi nikdo nic takového neudělal, když jsem byla dítě?!“ …ještě, že jsme odvezli holky k babičce. Naštěstí to netrvalo dlouho a mamince vyhládlo, což ji přivedlo z výšin zpět do kuchyně.

Pak už zbývalo jen dokoupit doplňky, jako světýlka, závěsný sedák, židličku a spoustu dalších nezbytností. Maminka taky ušila závěsné mantinely s kapsami na zateplení kolem zdí a na závěr závěsného andílka, který má holkám přinášet pěkné sny.

Přichází chvíle odhalení. Holky jsou nadšené, nastává boj o závěsnou sedačku. Je zajímavé, že mají zájem vždy o to stejné. A tak se pak strkají i u stolečku a obě chtějí malovat. Obě začnou lézt nahoru a znovu se strkají. Nakonec tryskají slzy, když chtějí obě ležet na stejné posteli. Kde kdo bude ležet, bylo už předem rozhodnuto. Byla to otázka pár nocí, než se vše uklidnilo.

Je to radost pohledět. Není to jen postel, ale i místo, kde si mohou hrát a trávit chvilky během dne. Jsem rád, že se jim líbí stoleček. Je na nich vidět to nadšení, že si můžou na tom místě malovat a mají vše po ruce. Původní obavy, že bude pokojíček zastavěný velkou postelí, se nenaplnily. Naopak celá místnost získala zcela jiný rozměr a dojem z velkého prostoru ani v nejmenším neutrpěl.

Původní postýlky neměly pro holčičky dostatečné kouzlo na to, aby v nich spaly. Pro nás rodiče to tak bylo poprvé po 5 letech a 7 měsících, kdy jsme spali sami v posteli, i když jsme byli všichni doma. Ale jásat předčasně se někdy nevyplácí – holky chtějí zatím spávat v pokojíčku jen každý druhý den. Ovšem na střídačku, každá jiný den – šach mat.