Klíčové vzpomínky

Těšil jsem se na tu chvíli, kdy děti budou větší a budu s nimi moct jezdit na výlety a vytvářet jejich „klíčové vzpomínky“. Krásné, nezapomenutelné chvíle, co v nich zůstanou až do dospělosti, úžasné vzpomínky na to, že s tatínkem a maminkou zažily spoustu dobrodružství.

První týden v červenci je k tomu ideální. Využít svátky k návštěvě vzdálených příbuzných, abychom se trochu prospali v tiché noci bez hukotu vlaků za domem, byla jasná volba. My máme vlaky a příbuzní zase televizi. Sám televizní program byl však jedna velká klíčová vzpomínka, tentokrát na Jana Husa. Místo pohádek pro děti bylo možné v těchto končinách a v pozdním dopoledním čase naladit jen podmořský svět nebo několik pohledů na hořící hranici s Husem. Vysvětlování, proč tam ten pán s papírovou čepicí na hlavě stojí v plamenech, byla zřejmě daň za pozdní vstávání.

Pozorování šneků, kteří se ve skutečnosti jmenují hlemýždi, jak vysvětlujeme správně dětem, bylo mnohem zajímavější. S nadšením pozorovaly, jak vystrkují růžky, nebo jak se krásně vlní, když lezou po okenní tabulce ve skleníku. Ano, to jsou ty správné chvíle, jaké jsme chtěli věnovat dětem. Chození naboso v potoku, šlapání v blátě, procházka lesem a návštěva zříceniny se spoustou strmých schodů na vysokou věž s vyhlídkou. Dospělí na to nejspíš zapomenou, ale v dětech tyto pocity zůstávají.

Po návratu domů máme pak i my dobrý pocit, když děti sotva popadají dech, aby babičce povyprávěly všechno, co prožily. Kolik tam bylo šneků a jak pěkně lezli. A taky jak jsme jeli po schodech jako na klouzačce, když tatínek nesl Jasmínku z věže dolů, uklouzl, srazil cestou Sofii a maminka jen viděla, jak jí mizí rodina před očima…

Jsem rád, že z některých vzpomínek si děti i po prožitém šoku vyberou jen to hezčí. A vůbec nevadí, že jsem v té rychlosti během asi pětimetrového pádu nezvládl využít rychlého tlačítka k focení, natož vytáhnout selfie tyč. Některé klíčové vzpomínky budu mít před očima do konce života i bez fotky. Fotografie zežloutnou, odřeniny se zahojí, otoky splasknou, ale pocit, že na ničem jiném než na životě a společných chvílích s rodinou nezáleží, ten zůstane navždy.