Kolik je? Je přesně čas jít domů!

…a tak jsem se zvedl z lehátka, abych se z pátečního náročného šaolinského tréninku vydal za krásného slunečného dopoledne na sobotní oběd, domů. Už tehdy, dříve než jsme se vzali, jsem svoji nastávající dokázal ledasčím překvapit. Tato vlastnost mi zůstala i po svatbě. To aby naše manželství nebylo tak monotónní.

Kde jsi tak dlouho? Na tréninku! Trochu jsme to přetáhli…

Několik let jsem byl v ústraní a trénoval jsem sám, svým tempem. Na pátečním tréninku jsem trénoval, co to šlo. Po tréninku jsem sbalil zbraně, propocené oblečení a jel domů. Někteří cvičenci pokračovali v dalších brněnských „tréninkových centrech“ jako Perpetuum, Brooklyn nebo nonstop Padowetz.

Byly to dlouhé a tvrdé tréninky, které se opakovali jen 3x do roka. Vícekrát v roce by to mohlo mít neblahý vliv na naše (jejich) těla a pak ten puch z tolik propoceného tréninkového šatstva by ani doma nikdo častěji nesnesl.

Jednoho dne jsem se nechal přemluvit, abych nebyl takový „straník“ a šel s ostatními doplnit chybějící ionty a minerály, jak „sportovní výživa“ káže. Moc se mi nechtělo, protože jsme měli vždy těžký fusak, plný tréninkových zbraní. Tahat to s sebou byla otrava.

Dali jsme si nějakou zdravou stravu se spoustou zeleniny (křen, papričky a okurek) na uhašení volných radikálů, jak je zvykem ke grilovaným žebrům. Navíc je to potřeba, když spalujete takové množství kyslíku. Nejvíce jsme kladli důraz na dodržování pitného režimu. Z počátku mi dělalo trochu potíže zfázovat se s ostatními. Ale byl jsem trpělivý a učenlivý student, takže po chvíli jsem také úspěšně odbourával metabolické odpadní látky vzniklé během pohybu.

Když jsme dosáhli pocitu rovnováhy a relaxace, přestala mi dokonce i moje výbava zbraní být na obtíž. Naopak jsem dosáhl s mými zbraněmi takové harmonie, že mi ani trámoví na „Skleněné louce“ nepřekáželo při motání kovovým bičem v prostoru a kolem těla. Začal jsem být dokonce mnohem sdílnější, takže jsem na požádání půjčil svou šavli místnímu kejklíři, který se chtěl pochlubit svým uměním. Příliš mě svými schopnostmi neoslnil. Mezitím i u vedlejšího stolu vytasil borec šavli, na té ovšem pracoval pouze tento večer. Zasunul jsem svůj nástroj zpět do futrálu. Naznali jsme, že je čas se přesunout.

Trénovali jsme asi ještě na třech místech, ale jak se říká v čínských pohádkách, jejich kung-fu nebylo dobré. Až v tom posledním dómu, během pozdravu slunci, které právě vycházelo, upadli oba chlapci do hluboké meditace. Bezmála 30 minut dokázali být plně soustředěni na své nitro. Měli můj obdiv. Nevšímat si svého okolí – takového stupně meditace jsem nikdy během tréninku nedosáhl. Nemohli zvolit lepší místo, místní obsluha byla v klidu a nápis „nonstop“ nad vchodem mě ujišťoval, že není kam spěchat.

Po prozření a regeneraci sil nás jeden bojovník opouští, aby nastoupil do ranní špičky MHD. Zřejmě spěchá domů, aby se pochlubil výsledky z tréninku ještě za čerstva, dokud to má pěkně v hlavě. Nic se nedá dělat, ve dvou se to lépe táhne. Nasedáme do taxíku, který nás doveze na domácí hřiště posledního sparing partnera.

Zahradní lehátka otočená ke slunci byla příjemným zpestřením k dopolednímu čaji. Zvolili jsme poslední posilovací techniku tohoto dne. Bereme do rukou pilu a zařezáváme zuby ocelového plátu do pahýlu kmene uprostřed záhonu. Ujištění, že jsme zvolili správnou posilovací techniku, přichází záhy. Kmen jsme nařízli daleko za půlku, z jedné i z druhé strany, aniž by se hnul. Když (se) dva řežou, třetí se směje. Tentokrát nad námi pařez zvítězil.

Nechávám se odvést domů. Právě včas k obědu, abych se posilnil a nabral energii na domácí práce, které podle zvyku mám zapsané v kalendáři pod zkratkou PRD (PRáce Doma). Držím slovo, takže jak jsem si zapsal, tak se stalo. Celý zbytek dne jsem dělal PRD, abych dodržel plán. Na plány jsem machr. Dokážu plánovat celé hodiny a mluvit o nich ještě déle. Nyní mám ale plán, o kterém sice tolik nemluvím, zato na něm už několik týdnů makám.

Při vzpomínce na tvrdé tréninky na mě dolehla nostalgie. Už delší čas pociťuju, že postrádám zátěž, která zvyšuje můj výkon, zlepšuje moji odolnost a upevňuje zdraví. Proto jsem se rozhodl vrátit se zpět ke své nejlepší kondici. Do období, ve kterém jsem byl na vrcholu, do období svých 25 let. No jo, jako bych teď slyšel slova prvního odpadlíka, který by to popsal s roztaženýma rukama a se slovy: „Někde tady na jedné straně je Zdeny a tady na druhé straně je realita!“. Taky říkával, když byla řeč o pořádném tréninku: „Kdy jindy chceš začít, když ne teď?“.

To mi v hlavě zní dost často. Kdy začít s tím, co chcete udělat. Nemusí to být jen trénink, jako v mém případě. Na co bychom měli čekat? Až bude pozdě, až zestárneme natolik, že už nebudeme schopni ničeho a nebude cesty zpět?

Já už na nic nečekám, pokračuju v žití svých snů a k návratu ke své „staré“ kondici a ke svým hodnotám. Rád bych se s vámi o kousek této cesty podělil, protože kdy jindy chcete začít, když ne teď a tady?

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře