Koloběh šťastné rodiny

Kdybych byl dobrý fyzik nebo matematik, tak bych „koloběh šťastné rodiny“ popsal jednoduchou rovnicí s jasně definovanými podmínkami. Nejblíže je snad přirovnání k zákonu zachování energie, který říká, že

„energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie“.

Jednoduše řečeno, čím méně energie máte, tím rychleji ji z vás děti vysají, a jakmile je veškerá energie soustředěna v dětech, tak už jen bezvládně hledíte na to, jak ta vaše i jejich energie přijde vniveč. Tedy jak se přemění v jiný druh energie, a to na hlasitý řev, když není uspokojena momentální potřeba dítěte. A pokud

„energii nelze vyrobit ani zničit, ničí děti své rodiče, kteří marně hledají nové zdroje energie“.

K zachování rovnovážného stavu energie v rodině existuje několik podmínek. Jednu z nich je třeba splnit již v podvečer předchozího dne, a to je, že děti musí včas usnout. Pokud to tak není, přichází rodiče o energii a děti nedoplní tu svoji. Ráno to pak pokračuje těžkým vstáváním, které unavuje obě strany. Únava zrovna nepodporuje chuť k jídlu, a tak se snídaně, do které vložili rodiče spoustu úsilí, mine účinkem. Dítě je hladové a bez energie. A takové dítě je vzteklé a těžko zvladatelné, je to záhuba pro své okolí. Navíc, když se něco nevyplní podle jeho přání, nebo nedostane svoji „hračku“, je to pak doslova časovaná bomba.

Z toho vyplývají tři podmínky, které nám můžou pomoci ke šťastnému rodičovství, a to se týká jak dětí, tak i dospělých.

První podmínkou je vyspané dítě. Takové dítě ráno vstává samo a s úsměvem, od rána se culí a tulí, je to radost pohledět. Už se mi párkrát podařilo mít tento zážitek. Jenže večerní uspávání byla taková námaha, že se musíte trochu přemáhat, abyste to ráno nekazili.

Druhá podmínka je najezené dítě. To znamená, že dítě sní většinu toho, co mu připravíte. Je to jistá odměna i pro vás, že neděláte zbytečnou práci. Záleží asi na období. Někdy sní vše a někdy se v tom jen tak „nimrají“. Jak jsem už dříve zmínil, u nás to funguje tak, že co nechtějí k obědu, připravím si k jídlu já. No, a holky se vždycky objeví, když si dám talíř na stůl a sní mi to. Nevýhoda této strategie je, že pokud nechci umřít hlady, tak jsem odsouzený k jídlu mimo domov, nebo někde potají.

Třetí a nejtěžší podmínkou je uspokojení. Tady nastávají v životě ty největší kolize. Většinou chce dítě dělat něco jiného než rodiče a naopak. Pokud tedy nejste dvě samostatné množiny, které se již vzájemně neovlivňují – něco jako parciální tlaky směsi plynů, kdy se plyn v nádobě chová, jakoby tam byl sám. Ale v případě, že máte definovaný trojrozměrný prostor, ve kterém počítáte jen s jablky, zeleninou a pečivem a najednou vám tam začne dítě přičítat lentilky, tak ho na 100% neuspokojíte vysvětlením, že to tam nepatří. Že už na základní škole jste se učili, že jablka s lentilkama nelze sčítat dohromady.

A to je bohužel takový všednodenní koloběh, který je však na hony vzdálený od „koloběhu šťastné rodiny“. Na druhou stranu, když k tomu dojde a ta paní za pokladnou, která určitě nestudovala MATFYZ, to matematicky znásilní a všechno dohromady sečte (přičemž se ukáže výsledek, o kterém si pokaždé myslíme, že se paní přepočítala), tak ty lentilky můžou být pro vás i děti společným jmenovatelem, ve kterém najdete vzájemné sblížení.

Z toho vyplývá, že je dobré občas věci zjednodušit a ne na všechno jít vědecky. Konec konců i té paní, která si s každým pípnutím myslí své (stejně jako my), to zjednodušíme ze 3D na prostou plošnou úlohu.