Království za koně, králíka za postel!

Když je čas nákupu, tak jezdím raději bez dětí. Nakupování má pak hladší průběh, než když se na vás pořád někdo věší, nebo když holky chytne amok, že zrovna „toto“ chtějí koupit. To máte pak sto chutí jet hned zpátky domů, nebo taky ten jejich amok přečíst pozpátku a změnit ho na koma. I tentokrát jsme měli v plánu jet sami, ale děti se hlasitě dožadovaly, že chtějí do obchodu s námi. No, tak dobrá, zakroutil jsem očima. Kroutím očima už jen při pomyšlení, že musím na nákup. Děti v obchoďáku jsou pro mě pak třešničkou na dortu.

Alespoň se zároveň podíváme po nové zimní bundě pro Sofii, než přijdou mrazy. Zatímco jsem s Jasmínkou skládal nákup z vozíku do auta, maminka šla se Sofií hledat vhodnou bundu. Měl jsme jasné instrukce, ve kterých obchodech je můžeme najít. Jenže jasné instrukce měl zřejmě i ten chlápek, který tam cestou záměrně rozmístil ty třesoucí se hračky, u kterých děti dělají psí oči a žadoní, abyste dovnitř hodili pětikorunu. Jenže dneska se tam už nehážou pětikoruny, ale desetikoruny, dvacky a někde dokonce i padesátky. Navíc k mé smůle jsou už naše děti natolik velké, že poznají rozdíl mezi třepáním rukou a třepáním, které stroj vydává po vhození mincí. Někdy to přijít muselo.

Stejně jako chvíle setkání s druhou polovinou rodiny. Nestačili jsme říct ani „baf“ a už od Sofie slyším: „Já chci králíčka!“. Ta ale ví, jak mě vyděsit i bez otřelého bafnutí. Jdeme společně do posledního obchodu, kde v duchu písně „Jen růžová to může být“ ukážu na jednu bundu, která Sofii sedí. A cena je také příznivá, tedy úměrně k tomu, jak rychle z toho vyroste. Úkol splněn, velím k odchodu domů. To jsem ještě netušil, že se to však netýkalo úkolu získat plyšového králíčka.

Vypadalo to nadějně, dokud jsme nenasedli do auta. Do té doby totiž Sofie cítila alespoň malou naději, že se vrátíme. Po připoutání se však spustil řev, který mi opravdu během řízení nedělá dobře. Víte, kdyby to byl ten hysterický řev, když u pokladny chtějí nějakou sladkost nebo chytře nastraženou plastovou hračku, tak bych nad tím ani nepřemýšlel. Tentokrát to ale bylo jiné. Byl to takový zoufalý pláč kvůli něčemu, co vám bude opravdu chybět.

Zhodnotil jsem, že už dlouho nic nedostala a pořád jim vše odpírat jen z principu, to taky ničemu neprospívá.  Tak jsem se zamyslel a napadlo mě, že je tu pár věcí, které by se daly zlepšit. Souhlasil jsem, že jí králíčka koupíme jen tehdy, když si vybere jednu z věcí, kterou bychom chtěli změnit. Buď a nebo. Tak si vybrala, že tedy bude spát ve své posteli. V té posteli snů, kterou jsem jim udělal a postupně jsem se tam přestěhoval sám. Je to tak. Kdo jinému postel dělá, sám do ní ulehá.

Večer nastala již podruhé během šesti let chvilka, kdy postel byla bez dětí. Kdyby jen bez dětí, postel byla zcela prázdná, i bez nás. Taková šance, konečně se rozvalit a v klidu se vyspat. Jenže tu byla ta růžová bunda, která se jak naschvál točila pomalými otáčkami v pračce a ne a ne se vyždímat. A protože jsem opravdu starostlivý táta, vzal jsem bundu a běžel přes dvůr do prádelny ke staré ždímačce. Dokázal jsem tak manželce, že to i po půlnoci umím ještě stále roztočit.

Mít volnou postel ještě neznamená, že se vyspíte. Proto, když se vám v životě naskytne nějaká příležitost, tak neváhejte a pokuste se z toho vyždímat co nejvíc.