Moje holky

Co je malé, to je milé. Moje děti z toho vyrostou, ale moje manželka už taková zůstane (~1,5m). Ale nenechte se zmást drobnou postavou něžného pohlaví - umí být pěkně rázná a pouštět \"hromy a blesky\". Co byste taky čekali, vždyť učitelka si musí umět udělat pořádek. To je také důvod, proč má mě, trpělivého a klidného muže, abych se na ni v takových chvílích usmál a řekl: „Miláčku, já jsem tak šťastný, že tě mám! To je důvod, proč jsem si tě vzal, že jsi tak úžasná!“. Na to se těžko hledají slova, to je lepší se usmát a člověka obejmout.

Stejné je to s dětmi. Když něco provedou, Vy je chcete pokárat a oni se zatím na Vás podívají šibalským pohledem a něco pěkného řeknou, nebo udělají nějaké gesto, které Vás naprosto odzbrojí. O takové situace není doma nouze, protože dcery jsou v tom nejlepším věku, kdy Vás potřebují a chtějí se s Vámi tulit. Starší z dcer, čtyřletá Sofie, si nejraději hraje s panďulákama a vy musíte hrát tu hru s ní: „Ahoj ‑ Ahoj, jak se máš….“. Pár minut to vydržíte, ale celý den, celé dny... Můžete jí věnovat čas, stavět si s ní domečky a ona Vám po celém dni řekne: „Ty si se mnou vůbec nehraješ“. A pak mi podá panďuláka se slovy: „Tak si se mnou hraj… ahoj, co děláš?“.

A běda, jestli jí přerušíte její hru. Žije ve svém světě a musí dokončit, co začne. Když si hraje na to, že je někdo jiný, například Agátka ze školky, tak je Agátka ze školky. Pokud její hru přerušíte a nedovolíte dokončit, co začala, je zle. Už jsme přišli na to, že je lepší počkat několik minut a nechat ji scénku dohrát, než se s ní přetahovat kvůli koupání a poslouchat šílený řev. Je na to potřeba hodně, opravdu hodně trpělivosti. Ovšem, když vytrvám a nechám ji si dohrát, je potom vstřícná a jde sama do vany, nebo udělá to, co jsem po ní chtěl.

Jasmína má rok a půl. Učí se rychle, opakuje totiž vše po Sofii. Jenže Sofie tak trochu žárlí, protože malé sestřičce je někdy potřeba se věnovat trochu víc. A tak si hraje na to, že je také „mimi“, a stejně tak brečí, jen hlasitěji, čímž vzniká zajímavá smyčka. Jasmína opakuje po Sofii a snaží se jí hlasově vyrovnat a Sofie zase dělá to, co „mimi“, jenže hlasitěji… a to nás přivádí na začátek, k mamince. Maminku z toho třeští hlava, domluvy a milá slova nepomáhají, tak jediné co jí zbývá, jsou „hromy a blesky“. V tom se ve dveřích zjevím já, konečně doma z práce, že si chvilku odpočinu… „Miláčku, já jsem tak šťastný, že tě mám, že jsou ty naše holky úžasné!“.