Nápady přicházejí v sadu

Dřív jsem psal více a články měly na sebe jistou návaznost, nebo alespoň myšlenka v nich. Někdy je naopak hodně skrytá a člověk musí číst doslova „mezi řádky“. Ale důležité je, že nápady mě neopouští. Někdy jen nevím jak začít, nebo jak skončit. Začátek a konec je pro mě to nejtěžší, a proto začínám často od prostředka. Jenže pak tu mám mnohdy spoustu „prostředků“ bez začátku a bez konce.

Nejhorší je, že tak někdy mluvím i na manželku. Ona na mě pak nechápavě hledí, neznaje hlavu ani patu mého sdělení. Já zase nechápavě hledím na ni. Jak to, že mi nevidí do hlavy a nerozumí mi. V té chvíli si říkám, co s tolika prostředky, když nemám prostředky na to, jak začít, nebo jak to zakončit. Abych se smysluplně vyjádřil.

V tichosti odcházím se svými pocity ven a jdu se proběhnout. Chvilka, kdy na mě nemluví děti ani manželka, kdy na mě nikdo nemluví. A já zase nemusím na nic odpovídat a nikomu nic vysvětlovat. Chvilka, která se získává velmi těžce, ale působí na duši tak hebce.

Blížím se k sadu, kde nejsou auta, lidi ani hluk a starosti zůstávají někde vzadu. Běžím a v mé hlavě to rozkvétá jako na jaře v korunách stromů. Myšlenky začnou přilétávat jedna za druhou, rozezní se mi v hlavě jako včely, které bzučí, když létají z květu na květ. S časem rostou a prolínají se, tak jako větve, které připomínají myšlenkové mapy. I ta nejmenší větev chce trošku slunka taky.

Pomalu končí můj běh a dozrává čas k návratu. Mé myšlenky, stejně jak listí na podzim padá ze stromů na zem dolů, chtějí být zapsané na listech bloku. Snažím se udržet všechny nápady, když vcházím dveřmi domů. V tom slyším tu, pro mé myšlenky, zničující tázací větu: „Tati, půjdeš si se mnou hrát?“ …no, myslel jsem, že bych šel spíš psát.

Chvíli si teda hraju, nachystám večeři, přečteme si pohádku, a než zažiju ten krásný pohled na spící děti, přemýšlím, kdy zas půjdu do sadu, abych měl o čem psát. Kdy naplním svůj deníček těmi slovy, které lidi budou číst, i když nejsem „Kovy“. Snad příště, kdo ví…