Naše holky nejsou Charlieho andílci!

Matně si vzpomínám na Charlieho andílky a musím říct, že se tam nic podstatného nedělo oproti tomu, co naše holky zvládnou udělat doma a na návštěvách. Prostředí v našem bytě mi někdy připomíná více film Demolition Man se Sylvestrem Stallonem v hlavní roli. Nezmiňuji ho jen tak nadarmo. Hned potom, co vidím, jak holky něco zničily, tak mám chuť se vrátit k jeho starším rolím. Například se vžít do role Rockyho a ty naše Demolition women trochu uzemnit.

Jenže takový Rocky není Houdini, aby se dostal přes zavřené dveře do vedlejšího pokoje. Obzvlášť přes dveře, které holky přes neustálé napomínání zablokovaly věšením se na kliku. Zaseknutý zámek si nedal říct, a tak přišel na řadu Rocky a dveře vykopnul. Rychlé řešení, snadné řešení. Jenže pro nás rodiče je trochu smůla, že se to nedá snadno vyřešit koupí nových dveří. Tento speciální model byl totiž upravený našimi předky na rozměr, který nelze běžně koupit.

Holky měly kliku, že jsem měl plné ruce dveří. Což se nedá říct o pradědovi, který po naší návštěvě volal, že mu praskla klička na samo dobíjecí svítilně. Vsadím se, že neuhodnete, kdo si s ní hrál, když jsme tam byli. Samozřejmě, že já. Strašně rád si totiž točím kličkou. Jenže ji dokážu oproti našim děvčátkům pevně držet v ruce, aniž by mi u toho padala na podlahu.

Nemá smysl dělat výčet všech poničených věcí, o které se naše holky „postaraly“. Chci jen dát najevo, že pokud někdo nechce kluky raubíře a touží po holčičkách, protože jsou klidnější a roztomilejší, tak na to zapomeňte. Věřte, že klidná povaha není výsadou pohlaví. I něžné holčičky rodiče důkladně unaví.