Po osmi letech zbyl jen sex ve skříni!

Před osmi lety jsem zažil jeden den opravdové svobody. Byl první den měsíce října, já nemusel jít do práce, protože jsem v září „po dohodě“ ukončil pracovní vztah a svatbu jsem měl až zítra. Od té doby se mnohé změnilo. Ještě jsem si užil svatební cestu na Madeiře a teprve potom jsem opět zapadl do pracovního procesu. Našel jsem si zaměstnání na reprezentativní pozici, a tak se zásadně změnil i můj šatník. Záhy však přišly děti, které zabraly „značné místo“ v našich životech a mně, jako dospělému muži, zůstala jen jedna malá skříň. Pár triček jsem musel dokonce dát od úložného prostoru v dětském pokoji, protože skříň byla napěchovaná košilemi, obleky a spoustou dalších věcí, které bych si dokázal představit i na jiném místě. Třeba v popelnici.

A taky že na to přišlo. Před rokem, kdy jsem tuto prestižní pozici opustil a začal si užívat volný čas s dětmi, jsem měl na sebe v podstatě jen obleky nebo domácí pracovní oblečení. Prostě jsem žil z extrému do extrému. Buď oblek v práci, nebo doma modráky na práci. Téměř mi chybělo běžné oblečení na všední den. Teď po roce přišel opět čas vypadat trošku k světu. Bohužel zjišťuju, že ty košile a obleky už nejsou tak pěkné. Seprané kalhoty a ošoupané límečky zas tak reprezentativně nepůsobí. Takže mi zbylo jen pracovní oblečení, ve kterém jsem nejen poslední dvaadvacátý rok rekonstruoval dům. Ale to je kapku jiný extrém.

Chce to čistku! Jak by řekla odbornice z kruhu mých facebookových přátel, chce to „terapii šatníku“. Jako muž jsem se však nechal více inspirovat naším zdravotnictvím, když mi po nálezu žlučových kamenů řekli „to musí pryč“. A tak jsem zasunul ruce do skříně, z každé strany jednu, celý obsah jsem zmáčkl do dlaní, vysadil všechna ramínka a vytáhl pryč. Ještě věci z police, dokonce i ty lávové kameny z Madeiry, které jsem střežil stejně jako ty své ve žlučníku a nenechal na ně nikoho sáhnout. Najednou na mě vykoukla poslední věc. Ano, po osmi letech manželství zbyl jen „sex ve skříni“. Kniha „Milostné polohy“, kterou manželka dostala od kamarádek ke své plnoletosti, se tam ukrývala před zbytečnými dětskými dotazy.

Po prolistování jsem spíše přemýšlel, zda to tam není schované kvůli nám „Co oči nevidí, to srdce nebolí“. Po příchodu dětí zapomenete na spoustu věcí „Sejde z očí, sejde z mysli“. No nic, vrátil jsem zpět do skříně alespoň přikrývku z Řecka, jako vzpomínku na svobodné a bezdětné časy s mojí milou a zahalil tak knihu opět do roušky tajemství, tak jako svatební noc gentlemana. Stejně tajemná pro mě zůstává naše budoucnost a taky otázka, čím tu skříň opět naplním. A v tom je to kouzlo, které bychom postrádali, kdybychom o všem a všechno věděli. Tedy jednu věc vím s jistotou. Kdyby nám po těch osmi letech zbyl opravdu jen sex v té křehké skříni z Ikea, tak bych to nové oblečení už neměl kam dát. „Toto rozhodně doma nezkoušejte!“ 🙂