Přeběh okresu

Události posledních dnů mi připomněly jednu bláznivou akci. V dobách, kdy jsme ještě nevěnovali všechen čas dětem a manželkám, mě kamarád pobídl k účasti na akci „Přeběh okresu“. I bez pandemických nařízení  mi to přišlo strašidelné – běžet od hranice jedné strany okresu ke druhé. Po zjištění, že se jedná asi o 45 km dlouhou trasu napříč blanenským okresem, jsem měl jasno. To nedám.

Tehdy jsem ještě neměl zkušenosti s běháním dlouhých tratí a taková dálka, i když pěknou krajinou, mi přišla příliš. Odříkaného chleba největší krajíc. Ano, nakonec jsem po pár pobídkách a ujištění, že to zvládnu, podlehl. Na „závod“ se mohl zapsat kdokoliv, skupiny i jednotlivci. Běžci i chodci, doprovod kočárku. My jsme patřili do kategorie „skupinka 5 běžců, s alternací jednoho po krátkých úsecích na kole“. Jednoduše, čtyři běží a pátý jede vedle nich třeba jen 1km nebo půl na kole. Postupně se všichni vystřídají. 

Příprava začala měsíc předem. Největší sportovní taktika mého kamaráda spočívala ve vynechání pátečních tahů po tréninku. Já zase zvolil častější běh. Ty čtyři týdny tvrdého drilu a „na suchu“ byly znát. Kondice se zlepšila, počet tepů se snížil a dech zůstával klidný i při větší námaze. Budu připraven jak nikdy předtím. To rozhodně. A nic na tom nezměnilo rozhodnutí, že si večer před během na chvilku sedneme a dáme si „jedno“. Když jsem se před pátou ranní vrátil domů, na chvíli jsem si lehl, abych nabral síly a zregeneroval se. Po šesté jsem musel vyrazit z domu. Skoro hodina spánku, snídaně, koktejl na cestu. Začal jsem si uvědomovat, že naše „sportovní taktika“ byla kapku zmařena. Cítil jsem, že jsem opravdu připraven jako nikdy předtím.

Popojeli jsme autem do Adamova, kde pro nás bude končit blanenský okres a současně trasa závodu. Nasedáme do vlaku směr Pardubice. Vagon se začal plnit podivíny. Účastníci závodu! Než dorazíme do Rozhraní, první vesnice v Pardubickém kraji, tak jsem plný dojmů, jednak z těch lidí, ale i z vyprávění. Největší podivín vytahuje červené zašívané trenýrky, ve kterých běhá už od základní školy, zřejmě pro štěstí. V ruce drží teploměr, aby věděl po výstupu z vlaku, kolik je stupňů. Asi aby nezamrznul. Jiný účastník nastoupil do vlaku téměř chvíli po tom, co přiletěl z Teheránu. Jel tam z domu na kole, nechal ho tam a vrátil se letecky. Ještě tam bylo pár běžců s kočárkem, jeden jen s prázdným, aby zapadl do skupiny. 

Vlak odjel, není úniku. Vracíme se kousek zpátky na „lajnu“, kde začíná blanenský okres. Je to v místech, kde jsou šraňky přes koleje od vedlejší cesty. Náhodou tam leží i jedny náhradní na zemi. Startující bere červenobílou závoru do rukou, aby s ní jako s proutkem odmávl start. Poněkud dlouhý proutek přispívá k dopravnímu chaosu a nutí auta přibržďovat, stejně jako zvědavost, co je to na silnici za lidi. Vztyčená závora uvolnila hlavní tah do Pardubic a odstartovala náš kolo-běh, opačným směrem. 

Sebemenší úsek „odpočinku na kole“ dával běhu celé skupiny šmrnc. Mému běhu dával ještě větší šmrnc meruňkový koktejl konzumovaný cestou ve vlaku, ale také další noční koktejly, které neměly být součástí přípravy. Ztracený čas strávený v Blansku na benzince, po tom šmrncovním běhu, mi je vyčítán dodnes. Do Adamova dobíháme téměř po třech hodinách. Dlouhá táhlá cesta kolem známého nádraží až k okresní ceduli je nekonečná. Tři hodiny a dvě minuty. Ty dvě minuty chyběly k překonání loňského rekordu v naší kategorii. Dodnes mě to mrzí, i když vím, že o čas nejde. Ještě víc mě mrzí, že nebydlím v blanenském okresu,  že nemám ani ten pocit možnosti, v těchto dnech trénovat na zlepšení rekordu.