Příběh jedné vesty

Tátovy blbinky – věnováno švagrovi…

Jednou mě můj majitel zapomněl na návštěvě a já tam visela na věšáku a bylo mi moc smutno. Měla jsem 2x šanci se vrátit domů, ale hostitel odcházel vždy tak brzo, že jsem mu nestačila padnout kolem ramen. A tak jsem tam visela další dva dny. Jednou ráno jsem si přivstala a to bylo mé štěstí. Někam se chystal s velkou taškou, kterou položil pod mé kapsy. Než si zavázal boty, vyhákla jsem se z věšáku a nenápadně se přilnula k černé bundě. Hostitel mě s ostatními věcmi odnesl do auta… sláva, jsem na cestě domů! Dobrodružství začíná!

Překvapivě do auta nasedají další lidé, to jsem nečekala. Nevadí, své místo v kufru mám jisté. Ale co to, auto míří na jih místo na sever… a kruci!

Cesta trvala dlouho, sluníčko pálilo, až jsem se z toho opotila. Pak se najednou ocitám v hotelu.

Jupí:-), konečně se můžu protáhnout a natáhnout, už mi to chybělo po té cestě.

Když už jsem tu, tak by byla škoda se neprojít po městě. Odpočinula jsem si jen malou chvilku a musíme jít.

Z mého hostitele se stává můj průvodce…

Než mi vyřídil exkluzivní program jen pro mě, zvládla jsme se projít po recepci a kolem hotelu.

O pár chvil později už jsem obdivovala mnichovské metro. 

Plánům moc nerozumím, tak doufám, že jsme nastoupili do toho správného
vozu. Jejda, tolik lidí, kde jsem se to ocitla, kam to jedeme?

To snad ani není možné, jak tu všechno překypuje hojností!

Průvodce mi vysvětlil, že to je Oktoberfest, takový malý pivní festival, kde se vypije asi jen 30% roční německé produkce piva a na to se musí sejít pár místních a taky lidé z okolních vesnic. Tuto tradici prý začal nějaký svatebčan už roku 1810.

To je ale velikánský stan!

A těch stolů! Aspoň se mám kam položit.

Ááa, stravenky na jídlo a pití, bezva.

Bože můj, takové velké pivo, z toho by se jeden naučil německy…

eines,

zwei,

drei,

nein… já… nejsem opilá… holky, dejte to všechno hier 🙂

Udělám si fotku… Käse :-),

jsem plná, teď si dám kafíčko.

Hele, kolotoče.

Tady na té horské dráze se svezu (Olympia looping).

To byl teda fičák, je mi zle! Proč mi nikdo neřekl, že to je 5. největší horská dráha na světě?Halóóó, proč to nikdo nezvedá, hilfe!

Já chci domů. Co když pojedu na motorce? Nejde to, vždyť jsem požila. Bojim, bojim….

Jsem už vážně unavená, cítím se jak invalida.

Já chci, já chci, já chci – Ich liebe pouťové srdce…

Na cestu domů mám jen matné vzpomínky, trochu mě cestou bolel límeček, a tak jsem natáhla klopy a přitáhla jezdce, aby mi nefoukalo na podšívku. Jsem moc ráda, že už zase visím vypraná na svém místě, v teple domova.