Schody nemusí vést až do nebe

Schody – to je aspoň vynález! Na schodech se naše holky dokážou zdržet větší část procházky. Bohužel se těch sedm schodků nachází pár metrů za domem a vždy jdeme kolem nich. Pokaždé nás stojí obrovské úsilí pokračovat v procházce, nebo se dostat včas na určené místo. Nemluvě o zpáteční cestě, kdy už je člověk unavený a těší se domů. Ještě lepší je, když ty schody vedou třeba až do podkroví (jako u babičky) a někdo za nimi musí rychle běžet, aby nespadly. To jsou pak vysmáté a stále dokola překonávají i námi vytvořené důmyslné zábrany. Zvednout nás ze židle a dát do pohybu je pro ně zkrátka to největší potěšení. Prostě nás udržují v kondici.

Ale schody nemusí vést až do nebe. Našim holkám úplně postačí, když se dostanou výš, než jsme my, a můžou se nám smát. Smát se tomu, jaký pak máme vyděšený výraz ze strachu, že mohou spadnout. K tomu postačí i obyčejný žebřík. Na žebříky je expert mladší dcera Jasmína, která využila své šance jen chvíli poté, co začala být v chůzi soběstačná. Během narozeninového focení starší dcery Sofie vylezla Jasmínka za našimi zády na žebřík opřený o zeď a pak dala o sobě vědět vítězným pokřikem. Tehdy naše reakce byla ještě v souladu s tím, co se v takové chvíli od rodičů „očekává“: „Co tam děláš?“ nebo „Pozor! Ať nespadne!“.

Od té doby své schopnosti jak a kam vylézt, aby se na nás mohla zvysoka smát, zdokonalila. Takže, když jsem opravoval fasádu domu a stál na žebříku, byl jsem neustále ve střehu. Především proto, abych nesletěl, protože se nečekaně objevila ve výšce pod mýma nohama.

Na dětském hřišti nás zděšeně upozorňují jiné maminky na to, že nám tam leze dítě vysoko po laně. Naše flegmatická odpověď „no jo, už jsem ji vyfotil“ z nás v očích těch druhých dělá nezodpovědné rodiče. Přehnaná opatrnost úrazu nezabrání. Naopak. Zbytečné zakazování aktivit jen proto, že ještě není tak velká jako ostatní děti, by bylo omezování jejího rozvoje. Každý má prostě jiné tempo vývoje svých schopností.

Mám pocit, že lidé se až příliš chovají v mnohém podobně. Stejně slábnou, stejně tloustnou a stejně stárnou jen proto, že dosáhli daného věku. Největší takovou tradicí u nás je zažitá věta „jak oslavíš třicítku, tak se tělo začne ozývat“. Kdo chce, ať si v této „tradici“ pokračuje. V tomto se raději trochu odliším a moje holky budu vést k jistému individualismu. Individuálně s nimi cvičím a občas doma přidám nové tréninkové stanoviště. Tentokrát to byl provazový žebřík, na kterém vyladí koordinaci, posílí ruce a především rozvinou plíce z hlasitého smíchu. Zvyk je železná košile. Myslím, že zvyknout je na to být silné a v kondici jen přispěje k jejich zdravému vývoji. Záleží jen na nás, na co si zvykneme!